Z temného rozvodněného Labe na zářící Ještěd. Z louže pod okap, tedy vlastně řeky od deště. Z nejnižšího bodu republiky na tisícovou horu. Svítání i soumrak v přátelské atmosféře na trati plné nezapomenutelných zážitků. To vše a mnohem víc na trase extrémního triatlonu.
10/2024
O atmosféře téhle akce jsem slyšela mnohé a velmi rychle jsem zatoužila to zažít na vlastní (husí?) kůži. "Ale co bych já, taková zmrzlina, dělala na závodě, který má zimu dokonce v názvu?"
Říjnové počasí může být dost proměnlivé a průměrná teplota Labe se pohybuje kolem třinácti stupňů. Právě nočním plaváním v proudící řece je Winterman jedinečný. Aby si člověk odmakal iromnanských 3,8 km, musí se na mapě přesunout skoro o devět. O zbytek práce se postará silný proud. Následuje kopcovité kolo nádhernou přírodou Českého Švýcarska a Šluknovska a maraton zakončený výběhem na Ještěd.
Přesně tři dny po úspěšně dokončeném Krušnomanu mi David (jemuž za to úspěšné dokončení vděčím) nadhodí, že na této zimní legraci zbývá posledních šest míst na startovní listině. O to přece nemůžu přijít. Ještě než stihne vyprchat euforie, visí tam i moje jméno. Zbývá šest týdnů do dalšího závodu, jedno orpdůvodcované čtyřdenní Livigno a dvoutýdenní cesta do Pyrenejí. O cyklistiku tedy nebude nouze.
Po návratu z teplých krajin testuji různé kombinace neoprenových oblečků v rozbahněné Vltavě, kterou se v době mé nepřítomnosti prohnala povodeň.
A běhání? ...no to je až na konec...
Hurá do Děčína
Závodí se v neděli. V pátek ještě sháním, co chybí, takže toho pak spousta přebývá. V sobotu ráno nakládáme všechen ten tetris do auta a vyrážíme směr Děčín. Cestou se ještě stavíme na penzionu Česká Hospoda v Heřmanicích, kde si ukládáme Davidovo elektrokolo. Pan hoteliér je velmi vstřícný, tuhle akci už zná. "To tady pak v neděli pobíhají po baráku ty lidi v divných dresech a děsně spěchají." Tohle ubytování už máme vyzkoušené jako velmi sympatickou alternativou k nedalekému Malevilu, kde je depo.
Registrace a předzávodní rozprava, prohlídka depa, obhlídka startu plavání v přístavu, přesuny a přípravy a je pozdě večer. Za pár hodin vstáváme. Přesně ve 2:30. Musím odevzdat kolo do depa, vyzvednout čip a nechat si napsat číslo na ruku. Můj support David mezitím připraví věci do depa, včetně bandasky s teplou vodou, zabalené do ručníku. Do toho všeho nám pořádně prší.
Autobusu na start vyjíždí před pátou. Letošní plavání je bohužel (nebo bohudík...) zkrácené kvůli stále ještě vysokému stavu vody v Labi a extrémnímu proudu. Celkově poplaveme 2,7 km, z toho víc jak polovinu ve stojaté vodě děčínského přístavu. Závěrečný kilometr se povezeme po proudu.
Diskotéka na mole
Stovka závodníků se schází na mole. Každý má kolem pasu šňůru, na ní píšťalku a vodotěsné pouzdro s čipem a červenou blikačkou. Druhou blikačku máme pod čepicí. Sešlost takových postaviček je sama o sobě dosti psychedelický zážitek.
Pár minut před startem jsme vyzvání k osprchování, abychom se před koupáním umyli. Přece do toho Labe nepůjdeme zpocení. K tomu slouží hasičská hadice upevněná na zábradlí a čerpadlo s hlasitým motorem. Nalít si vodu za neopren, aby se stihla před skokem do jedenáctistupňové vody trochu zahřát, je více než doporučeno. Skok je pak o něco menší šok.
Z reproduktorů hrají AC/DC, moderátor cosi povídá, ale přes uši mám připlácnutou neoprenovou kuklu. Slyším jen čerpadlo.
Něco troubí. Co je zase tohle za rámus? Blikající Teletubbies začínají padat do vody. Tedy vlastně tam dobrovolně skáčou. Aha, tak to už není čerpadlo, to je start. Je 5:45. Postupně se dostávám na řadu.
Teda že by se mi chtělo, ale....šplouch...
Ocitám se ve vodě a začínám plavat. Studená voda mi pomalu zalívá uši. Směr určuji podle ostatních. Bójky blikají zeleně. S hlavou na hladině, stříkající vodou všude kolem a oslněná ostatními závodníky stejně vidím prdlajs.
Obeplavat první bojku na konci slepého ramene a potom celým přístavem do tekoucí řeky. Bójky po levé ruce, břeh po pravé. Včera za světla a v suchých botách to bylo přece úplně jasné. Jednu zelenou vidím před sebou. Je dost daleko. Pár temp a překvapeně zjišťuji, že jsem od ní metr. Ufff. Trasu zajišťují kajakáři. Vedlejšího závodníka musí trochu šťouchnout pádlem, aby do ní nenaboural.
První půlkilometr mě pořád někdo ošahává, pak se startovní pole trochu roztrhá. Dochází mi, že to otravné blikání, co se mi pořád odráží do brýlí, je z mojí vlastní hlavy. Sakra, tomu neuteču. V kalné vodě nevidím ani čísla na hodinkách. Už bych měla být skoro na řece...
Hlavně se držet vpravo pod břehem, protože na druhé straně trčí u vody dřevěná tyč. Plavu asi čtyři metry od ní a koutkem oka vidím jak kajakář pošťuchuje dalšího závodníka, aby ji netrefil.
Dostavam se do proudu a postupně nabírám rychlost. Zbývá podplout dva mosty a pod jedním z nich netrefit bojku, pracovne nazvanou kritická. Několikrát musím přejít na pár temp stylem paní radové, abych se trochu zorientovala. Je tma a s hlavou na hladině je to velmi neobvyklý úhel pohledu. Proud mě nemilosrdně táhne do cíle. Blíží se osvětlený zámek a most, který už podplavat nesmím. Dvě lodi napravo a za nimi pochodně. Plavu těsně u zaplavených keřů, abych stihla vylézt. Výlov vorvaňů zajišťují dva pořadatelé po kolena ve vodě. Čtou naše čísla na hřbetu ruky a předávají nás supportům. Na strmém břehu je natažený koberec, který klouže výrazně míň než okolní bláto.
Hlavně sebou někde nepraštit. Přebírá si mě David a pomáhá mi vysoukat se ze všech těch neoprénů. Připravená teplá voda zůstala překvapivě horká, takže jsem v jednu chvíli skoro opařená, což mě docela pobaví. Moje rovnovážné ústrojí se probírá ze zimního spánku.
Z řeky pod okap
Jak se v tom dešti asi tak mám usušit? Převlíkám se do cyklistického a jdu si pro kolo. To znamená přejít rozmáčenou louku v tretrách a pořádně si obalit si kufry.
Nasedám na kolo. Nějak jsem si do něj zapomněla dát bidony s pitím. Chyba. Ale vlastně je to jedno. V kapse mám malou PETku s ředěnou pelupou, do Hřenska je to kousek a vzduchem lítá vody dost.
V povinných reflexních kšandách jedu jak teta na ranní směnu do kravína. Jediný provoz na silnici z Děčína do Hřenska jsou závodníci a jejich podpůrná vozidla. Řidiči, byť ve spěchu a unavení zajišťováním potřeb závodníka, předjíždí velmi ohleduplně. Výjimkou je jedna Italka, která (nejen) mě později málem sestřelí.
Začínáme třináctikilometrovou rovinou. Celou dobu se snažím okopat bahno z bot. Pravou botu se mi podaří zacvaknout až na osmém kilometru. David s Vítem na mě čekají v Hřensku. Odevzdám promočenou zateplovací bundu, která mi pomohla se vzpamatovat z plavecké části, beru si pití a vyrážím do prvního stoupání. Následuje “no support zóna”. Úseky, kde kvůli úzké silnici není podpůrným vozidlům dovoleno zastavovat a pomáhat závodníkům, jsou na trati celkem dva. Oba mají společnou krásnou přírodu a nepřehledné zatáčky. Všude jinde platí striktní pravidlo zastavovat jen všemi čtyřmi koly mimo vozovku. Možností se najde dost, když máte dobrého řidiče :-)
Další setkání může být až v Jetřichovicích. V tom dešti toho člověk moc nevypotí, takže vody mám pořád dost, ale výměna nápoje za ten samý o vyšší teplotě mi vždycky udělá velkou radost. Na včerejší rozpravě jsme byli varováni před několika úseky prací na silnici. Vjíždíme do prvního. Vyfrézovaná silnice. Nějak jsem čekala, že to bude kratší. Přes tři kilometry cvakáme zubama na zabahněném struhadle a společně si notujeme v nadávání s těmi, co jedou zrovna kolem.
Předpověď slibovala ustávání deště brzy dopoledne. Začíná to vypadat nadějně. David hlásí, že na radaru už nejsou žádné mraky. Super, tak až trochu uschne silnice, převlíknu se do suchého. Příští zastávku. Než dojedu na smluvené místo, spadne nová sprcha. Tak tedy ještě ne. To se opakuje ještě asi třikrát, než přijde druhá no support zóna mezi Českou Kamenicí a Krásným Bukem. Taková kochací vyjížďka to tudy mohla být…
Oblíbené místo fotografů a bohužel i záchranářů je začátek sjezdu před Dolní Chřibskou. Ostrá zatáčka, za kterou není vidět, mokrá silnice a spadané listí umí pozlobit. Hned vedle cedule s vykřičníkem gestikuluje jeden ze záchranářů, ať přibrzdíme. Naštěstí se letos podaří všem projet bez úhony.
V Krásném Buku se k Davidovi přidává Vít, který mezitím odložil svoje auto v depu a dal si úsek na kole. Čeká mě padesátikilometrová smyčka Šluknovským výběžkem. Kluci vyrazí autem s tím, že se potkáme na Vlčí hoře. Projíždím kolem oblíbené kavárny Nobilis a na parkovišti vidím prázdné auto. “Nojooooo, to je jasný, to oni si šli na kávičku.” Jedu dál a možná dobře, že jsme se minuli. ASpoň se nemusím se na kluky blbě xichtit, protože mi začíná být pěkně blbě. Už pár kilometrů chytám křeče do břicha. Z čeho? Podezírám labskou vodu. Později, když zjišťuji, že jsem nebyla jediná (a někteří ne tom byli ještě hůř), jí definitivně přisuzuji vinu. Okresní hygienik by nás za to koupání asi nepochválil.
Kluci mě dojedou v další vesnici a David mi podává malý bidon: “Vypij to rychle”. Málem vyprsknu. Dvojité cafe latte je trochu šok, ale nakonec mi to překvápko udělá docela dobře. Zato souboj s půlkou housky je téměř nekonečný. Jako nejlépe stravitelné cukry se osvědčují gumové medvídky, jesenka a Pramen zdraví z Posázaví. Ano, výrobci všech gelů a dalších vymožeností tentokrát prohrávají na plné čáře a výživové poradci zavírají obě oči a točí se zády.
Vyhlídková podzimní vyjížďka
Konečně přestává pršet. Teď už doopravdy. Přichází slibovaný vítr, naštěstí západní. Dokonce začíná svítit sluníčko a užíváme si krásný barevný podzimní den. Listy padají ze stromů. Jeden obrovský javorový se mi rozplácne přímo na brýle a zrovna ve sjezdu. Pár metrů jízdy poslepu je takovým malým zpestřením na udržení pozornosti.
Na kraji Vilémova přichází další vykopávky. Cyklisti to nějak zvládnou předrncat po udusaném štěrku a dřevěné lávce, supporti musí objížďkou. Dolní Postevna, Lobendava, jede se docela dobře. Nejsevernejší bod trasy je jen čtyři kilometry od nejsevernějšího bodu republiky. Někde mezi nimi se dokonce nachází nejsevernější knihobudka, jak si tak vzpomínám ze Stezky kolem Česka. K ní se ale během závodu nepodívám. Trasa se točí na východ přes Šluknov a Rumburk. Smyčka nejsevernějším výběžkem se uzavírá a mě pomalu povolují ty křeče. Znovu Krásný Buk. Už ani nemá smysl se převlékat, beru si jen suché ponožky, abych před běháním neměla místo chodidel houbu. Zbytek nějak vyfouká za jízdy.
Krásná Lípa se vyznačuje hlavně pivovarem Falkenštejn. Pro mě jen “na náměstí doprava”, pro řidiče “honem rychle aspoň PETku s sebou”. Za Chřibskou začíná předposlední velké stoupání. Dojíždím člena Litevské štafety, tak mám chvíli s kým si povídat. Loni tu jel jeden z nich sólo a na letošek si raději přivezl kamarády. Pak mi mizí ve sjezdu (ostatně jako všichni) a už se nevidíme.
Depo se blíží. Za Českou Kamenicí projíždíme kolem přírodní památky Pustý zámek. (To si samozřejmě dohledám až později stejně tak jako informaci, že nahoře je zřícenina Fredevald)
"Viděli jste tu skálu?"
"Jakou?"
"Takové ty varhany naležato..."
Moje přírodovědné postřehy zůstávají nedoceněny: "a houbičky...ty tady taky máme..."
Dokonce si nevšimnou ani “hrníčkového stromu” u jedné z chat v Kytlici. Teda já nevím, co tam v tom autě dělají, že se ani nekochají okolím…ale nefotím, takže mi stejně nikdo věřit nebude :-)
Nějak to kolo strašně rychle uteklo: Svor, obávaný kilometr po hlavní silnici, Cvikov, Mařenice a …depo.
Přijíždím do T2. David už na mě čeká s kelímkem horkého vývaru, který se mnou mění za špinavé kolo. Taková výměna se mi líbí. Depo není moje silná stránka. Co nejrychleji se převlékám do běžeckého, ale posloupnost těchto úkonů ještě budu muset natrénovat a hlavně zredukovat jejich počet.
Už jen vyběhnout na Ještěd...
Vybíhám na závěrečný maraton. Tedy vyklusám z golfového areálu a čekám, až si moje nohy všimnou, že přišla změna. Chvilku to trvá, než si zvyknu na nový pohyb, ale pak je to fajn. Okruh koňskými ohradami a hurá na silnici a z ní zase do lesa. Na třetím kilometru se otevírá první vyhlídka na Ještěd. Vypadá strašně daleko. Tam mám jako doběhnout ještě dneska?
První třetina trati mě baví. Pěšiny a louky, výhled na baziliku v Jablonném v Podještědí a kousek za ní vykukuje Ještěd. Cesty jsou plné kaluží. Běžet se v tom docela dá. Jen doufám, že David to na kole vezme po asfaltu. Mezitím stihl uložit moje kolo v depu a uklidit cyklistické věci do bedny s pracovním názvem “bordel” (bez pořadového čísla, ale s tímto pojmenováním už je minimálně druhá). Stejně jako na běžecké části Krušnomana mě doprovází na elektrokole. Zatímco podbíhám hlavní silnici u benzínky v Jablonném, David už někde ždíme baterie, aby mě dojel ještě před Markvartickým rybníkem. Úsek kolem Zdislaviny studánky a zámku Lemberk je za mě nejhezčí.
Celé odpoledne dost fouká, ale není zima. Než Davidovi převyprávím všechny své zážitky z plavání, posuneme se o pěkný kus. Za Janovicemi začíná dloooooouhý asfalt. Vlastně skoro až do cíle. Vít nás dojíždí autem a občas Davidovi doplní vodu. Moje spotřeba je úměrná stavu mého žaludku, takže to moc nepřeháním.
Míjíme hospodu v Křižanech, kam jsme asi před měsícem, v rámci průzkumu tratě, zvládli dojet z vrcholu Ještědu samospádem. Ano, až sem to jde bez šlapání s pasažérem na rámové trubce. Součet naší váhy nepřesahuje hmotnost původního majitele elektrokola, takže vlastně pohoda. Když si na to vzpomenu, tak mi najednou ten výběh, co mě čeká, přijde jako procházka růžovou zahradou. Už to ani nevypadá tak daleko.
Od páté hodiny je povinné svícení. Kromě reflexních kšand, na které jsem si už zvykla, musím přidat i čelovku a blikající čertovský náramek. Vítěz už je dávno v cíli. Prvních pár závodníků stihlo doběhnout ještě za světla, letos dokonce v rekordním čase.
Od Checkpointu na 32 km v Janově Dole pokračuji sama. Cyklistický support dál nesmí. David se nakládá k Vítovi do auta s tím, že se uvidíme na Výpřeži. Vyrážím po tmavé silnici pomalu vzhůru. Stoupání není prudké a běží se celkem dobře. Předbíhám jednu dvojici a pak ještě pár dalších. Každý už je tak nějak ve své vlastní bublině. Asi v půlce cesty na mě ještě kluci čekají a David mi podává zázvorový čaj. To je hodně příjemný bonus.
Už je úplná tma a docela fouká. Silnice je naštěstí skoro bez provozu. Do kopce se mi běží líp než po rovině. Občas mezi stromy prosvítá vrchol. Ufo se blíží, už je to jenom kousek. S klukama se potkám ještě na Výpřeži, kde si beru vrstvu navíc. Cestou si užívám výhledy na osvětlený Liberec.
Závěrečný kilometr, zvaný “kameně”, běží se závodníkem povinně i support. Z parkoviště Ještědka mi přichází naproti po asfaltu David ve žlutém supportím tričku a s krvavým kapesníkem na ruce. Ve spěchu vyrazil z temného parkoviště, přehlédl travnatý pás a “chytil zajíce”.
Stíháme jednu rychlou fotku (díky Vítovi) a společně vyrážíme po čtyřech vzhůru. Prudké stoupání přímo pod (toho času nepřítomnými) lany je takovou třešničkou na dortu celého putování, které začalo dnes ráno v nadmořské výšce 120 metrů. Kovové konstrukce kolem rozhledny hvízdají ve větru. Škoda, že není čas se kochat. Kromě toho, že je tu pořádná kosa, musíme běžet do cíle. Nejdřív opatrně po šutrech, pak po asfaltu a do osvětleného oblouku. Cílovou páskou probíháme společně s Davidem minutu po osmé, tedy v čase 14:16 od startu.
Nebyli jsme očekáváni, protože můj čip se zastavil kdesi v údolí. Občanský průkaz po mě naštěstí nikdo nechce a můžu se radovat ze čtvrtého místa. A opravdu radovat, i z “brambory”, protože na takovém závodě jsem nováčkem a jsem moc ráda, že se mi podařilo dokončit. V celkovém pořadí mám číslo 41.
Cílové foto, účastnická medaile a rychle na teplou polévku. Než přijdou zdravotníci, najdu svojí lékárničku a David už jim jen kontrolně ukazuje bílé čtverce na dlaních. Naštěstí byl jediným ošetřeným účastníkem a druhý, kdo prý na té trávě zakopl, byl právě mistr medik. Dobře to tedy dopadlo.
Tady nahoře je tma a zima a větrno. Sedáme do auta a jedeme na Malevil, aby kluci stihli večeři. Při pohledu na orosené půllitry se rozklepu zimou a srkám zázvorový čaj.
Vyhlášení bude až dopoledne po snídani a na sluníčku.
Na závěr (a rozhodně ne v poslední řadě) velké díky Davidovi a Vítovi, bez jejichž supportu by to prostě nešlo. S takovou podporou se to prostě jede skoro samo :-)
A co příště?
…zrychlím depo, naučím se na stará kolena jezdit z kopce…a ….pak se zase těším někde na startu :-)
Comentários