Podívali jsme se na všech deset nejvyšších vrcholů Rakouska

Hurá, zadařilo se! Vymysleli jsme si na sebe takový projekt a postupně se ho postupně podařilo realizovat. Začalo to Grossvenedigerem. Vyrazili jsme na skialpech a šlo to pěkně. Johny pak ze samé únavy, sedíc na chatě a vyžadujíc litr kávy před spaním, přišel s nápadem: Dáme deset nejvyšších hor v Rakousku. Na lyžích, na botách, podle sezóny a podle toho, kudy povede hezká cesta.

Text: Lucka

Po návratu z Grossvenedigeru už vlastně máme první bod z deseti. Posadíme se k internetu a začíná průzkum, kam se všude podíváme a jak těžké to bude. Už samotné seřazení podle výšky přinese malou nejasnost, kde bude čára, oddělující prvních deset. V masivu Grossglockneru je totiž více vrcholků, které by z Top desítky vyřadily jiné. Jen ne každý, je započítává jako samostatné. Sporný je hlavně Hofmannspitze, nejvyšší bod hřebene Glocknerwand. Na Wikipedii ho řadí mezi třetí a čtvrtý vrchol, jen bez čísla. To se nám líbí. Máme svých deset vrcholů a k tomu ještě výzvu jako bonus.

Když na sklonku lyžařské sezóny vyrážíme na Wildspitze, ani netušíme, o jakou bohatou společnost jsme se připravili. Šlapeme jsme z Ventu a díky sandálovému nástupu s lyžemi i botami na zádech máme vrcholový kříž jen pro sebe. Pitztálské metro, chrlící z druhé strany davy na ledovec Taschachferner už je totiž dávno vypnuté. I my jsme tímto výstupem zakončili loňskou lyžařskou sezónu.

Už cestou nahoru jsme obdivovali skalnatou pyramidu na protější straně údolí. Tam bychom se chtěli podívat, ale vypadá nedostupně. Trocha průzkumu a zjišťujeme, že z druhé strany je to na Kreuzspitze celkem pohoda. A navíc přes stejnou chatu se chodí i na Similaun, číslo sedm v Top 10. Víkendový výlet je na světě. Sice už bez lyží, ale nahoře je sněhu ještě dost na to, abych zjistila, že mi teče do bot. Máme tu čest, potkat tradiční jarní průvod ovcí s doprovodem, přecházející z Itálie na pastvu v Rakousku. Výstup do sedla si tedy užijeme v tom, co po průvodu jakolikaticícihlavého stáda zbylo z pěšinky ve sněhu.

Chvíli si dáme pauzu , abychom vyrazili na ten nejvyšší z "našich" kopců. Grossglockner se rozhodneme zdolat hřebenem Stüdlgrat, taková pěkná klasika. Na davy narazíme až při sestupu normálkou.

Na Glockner bychom chtěli ještě jednou a to na jedenáctý vrchol z deseti. Pro přechod Glocknerwand si počkáme na dlouhé letní dny a hezké počasí. A možná ještě trochu potrénujeme rychlost, výdrž, odvahu a techniku :-)

Září si zpestříme dvoudenním výletem za jeden den. Po předchozím lezeckém víkendu, kde jsme poněkud zatměli se nepoučíme a s velkou odvahou si naplánujeme Weisskugel severním hřebenem, bez chaty, z parkoviště v Malagu. Dá se to, ale bolí to :-)

A jsme v polovině.

Blíží se podzim, ledovce zapadávají, ale na podmínky pro lyžování si ještě počkáme. Máme tu jeden kopeček, který ještě bude lepší bez lyží. Ale zase na úplně nasucho, ať nelezeme na černou hromadu kamení.

Počkáme si na první sněžení a po něm vyrazíme na Grosses Wiesbachhorn. Je z toho pohodový podzimní výlet s noclehem na chatě, kterou druhý den zavírají.

Začátek zimy není třítisícovkám moc nakloněný. Krátké dny, sněhové kalamity a mapa lavinové předpovědi se barví do ruda.

Až v únoru se odvážíme. S památnou větou "Ale pojedeme, jen když bude opravdu dobrá předpověď" vyrazíme na Rainerhorn. Sice ještě není sezóna na vysoké kopce, ale stoupání od jihu je místy na boty. Vichr a jím vymodelované patvary na ledovci nás pořádně potrápí.

Zbývají nám tři kopce. V podstatě je z jednoho vidět na druhý i na třetí. Pár výletů jinam, čekání na podmínky a máme tu velikonoce. Předpověď je luxusní a skialpová sezóna v plném proudu.

S vajíčky natvrdo vyrážíme do Ventu. Už jsme tu skoro jako doma.

Vzhledem k nejistotě ve výstupové trase, kterou jsme vygooglili jen letní volíme jako první Vorderer Brochkogel. Přes chatu Breslauer hütte to dáme z parkoviště. Podle oka stoupáme od jihu a vyjde to. Trocha krtkování v převějích a krásný dolez hřebínkem. Navíc máme dobrou základnu pro výstup na "zadního" souseda.

Na Hinterer Brochkogel vyrážíme z chaty a bereme to jako odpočinek před dalším výletem od parkoviště. S mainstreamem Wildšpicoturistů vystoupáme do sedla Mitterkarjoch, kde se odpojujeme na jihovýchodní hřeben. Krásnou sněhovou žiletkou docházíme na vrcholek bez kříže.

Na závěr jsme si nechali pořádné sousto. Hintere Schwärze z Ventu. Myšlenku noclehu na chatě Martin Busch zavrhujeme, vzhledem k velikonočnímu víkendu, rovnou. Myšlenku na výstup severní stěnou až u chaty, když rozdýcháváme ledovaté traverzy cestou k chatě. I tak si dlouhý výstup ledovcem náležitě užijeme a pálící slunce nebudeme chtít ně nějakou chvilku vidět.

Celou tu parádu jsme dokončili o velikonocích, takže panáček vaječňáku na vrcholu Hintere Schwärze je tou správnou oslavou a zaslouženou odměnou (taky potřebnou dávkou cukru).

Stihli jsme to skoro do roka a do dne - od velikonoc do velikonoc.

A co bude dál? no...nápadů je dost :-)

...Brzy bude léto a pořád je tu ještě ten Glocknerwand. Objednáme dobré počasí a vyrazíme na dlooouhý výlet. Tak držte palce :-)