Za třemi horami a dvěma jezery od Šumavy k Českému lesu

20. 5. 2020Minut čtení: 8

Stezka kolem Česka - etapa 3: Železná Ruda – Česká Kubice

květen 2020; text: Lucka

O projektu Stezka kolem Česka a praktické informace k plánování výletu

Tentokrát volíme krátkou etapu, protože máme jen víkend. Z Železné Rudy do České Kubice je to něco přes 60 km a poslední páteční kapka by měla spadnout dřív, než vystoupíme z vlaku. ČD nám tentokrát připravily výluku mezi Dobřany a Klatovy. Zpestření v náhradním autobusu, který se ve Švihově málem překlopí při vyjíždění z nádražní polňačky na silnici uzavírá sprint na návazný osobák. Čeká jen na nás. O chvíli později už vláček supí horskou železnicí a projíždí třetím nejdelším železničním tunelem v ČR.

Ze stanice Železná Ruda - Město scházíme do centra kolem sjezdovek. Ulice jsou pusté, obchody i restaurace zavřené. Zástavba je nesourodá směska neudržovaných budov vedle hromady restaurací a několika hotelů rozestavěných v naději, že turistů bude víc a víc. Nejde přehlédnout netypický Kostel Panny Marie Pomocné z Hvězdy.

Kolem zámečku, nejstarší budovy ve městě, kde dnes sídlí muzeum motocyklů, stoupáme po modré křížovou cestou na Belveder. Míjíme horní stanice vleků a pokračujeme na Hofmanky a Pancíř. Z rozcestí stoupáme pod tradiční jednosedačkovou lanovkou starou padesát let. Tahle pouťová atrakce už by snad měla být i památka, než jí někdo zboří a modernizuje na vytápěnou šestisedačku. Na vrcholu jsme před osmou. Mattúšova chata s rozhlednou má zavřeno.

Přes údolí si ukážeme na další rozhlednu. Ještě dneska vyšlápneme na Špičák. Do Špičáského sedla sejdeme kolem pramene Úhlavy. U altánku si cvičně vyjmenujeme všechny čtyři řeky, které se v Plzni spojí do Berounky a raději pokračujeme. Teplota už dávno spadla do jednomístných čísel. Na Špičáckém sedle přecházíme silnici a kolem několika opuštěných hotelů dojdeme pod sjezdovku Šance. Už se na ní těším, že se konečně zahřeju. Čeká nás nejprudší sjezdovka ČR, se sklonem až 45°. Nahoře se mi celkem zapalují lejtka.

Vybíráme si malou rovinku u sloupku na kotvení lana rolby. Snad udrží i naší šňůru na plachtu. Tu přehodíme v posledních zbytcích světla. S tmou přichází i rákosníčkovská mlha a horní stanice lanovky kousek nad námi přestává existovat.

Ráno se mlha rozpouští dost neochotně. Jsme na nohou dřív než slunce. Vystoupáme 135 ocelových schodů a brzy se rozhlížíme po šumavské krajině. Včerejší Pancíř, dnešní Ostrý a za hranicí Velký Javor. To jsou ty nejsnadněji rozeznatelné. Pod námi se leskne Čertovo jezero, kde bude naše další zastávka.

Scházíme sjezdovkou po modré turistické značce k značenému jezernímu okruhu. Stezka, jež dřív bývala dost kamenitá je široká na dva cyklisty a vysypaná štěrkem. Mokré úseky přejdeme po dřevěné lávce. Čertovo jezero je jediné z pěti šumavských ledovcových jezer, které odtéká do Černého moře.

Odsud stoupáme na rozcestí Rozdodí. Právě zde se vody dělí mezi Severní a Černé moře. Pokračujeme do povodí Labe k jezeru Černému. To je největší přírodní vodní plochou u nás a se svými čtyřiceti metry i nejhlubší. Dno je pokryto několikametrovou vrstvou pylu z kalu okolních stromů. Temná barva hladiny dala vznik strašidelným legendám. Na upravené hrázi stojí kiosek, ke kterému vede asfaltka, což poněkud kazí krásu místa.

Stezka obchází podél břehu k úpatí Jezerní hory, kde se láme zpět k asfaltu, jež nás čeká další hodinu. Zpestřujeme si ho krátkou odbočkou k vodopádu v Bílé strži. Na rozcestí Stateček se potkává pět turistických cest. Dáváme se do kopce po modré směrem na vrchol Ostrý. Ze tří hor téhle etapy bude hraniční Grosser Osser (1293 m) nejvyšší. Asfalt brzy končí a hopkáme po kamenité cestě.

Z České strany vylezeme na vrcholovou skalku. Jsme pár metrů za čárou a u kříže se mluví dvojjazyčně. Přímo pod ním leží turistická chata Osserschutzhaus. Státní hranice prochází její terasou. Dali bychom si pivo Osser, ale je zavřeno. Celá německá chata i ten jeden český stůl s vyhlídkou. Lepší je stejně od kříže. Tomu se říká 360° rozhled. Druhý vrchol Ostrého (Kleiner Osser - 1266 m) je vzdušnou čarou asi půl kilometru, ale tak hluboko do Německa už se neodvážíme. Podle věží na vrcholu snadno poznáme Velký Javor, nejvyšší horu Šumavy, v Německu kousek za Železnou Rudou.

Scházíme neznačenou hraniční stezkou směrem na sever. Nesmíme minout nenápadnou odbočku na mýtině po prudkém klesání kolem svorových skal. Tou se vracíme na červenou asfaltku u rozcestí Pod Lovečnou. Silnice obchází horu téhož jména. Až doteď jsme s blátem na botách odkládali doplnění lahví, protože vody je všude dost. A ejhle. Svahy Lovečné jsou vyschlé a je to vidět i na lese. Značené potůčky jsou jen čárkou v mapě.

Jdeme po silnici a začíná nám vysychat v puse. Překvapuje mě provoz. Řekla bych, že jsme za zákazem vjezdu a většinu cesty i v přírodním parku Královský Hvozd. Vozidlo Lesů ČR bych ještě pochopila (ikdyž taky by mohli sednout na kolo nebo na koně :-) ), ale obrovský pick-up co se prožene tam a zpět a zase? To nevypadá na ochranáře. Ti by za ty prachy měli možná vozů několik.

U bývalých Zadních Chalup vypadá les líp. Zelená tráva a bláto. Za dvěma odbočkami přijde spása jménem Chodská Úhlava. Pramení na loukách na sever od cesty a teče k hranici. Až ke Svaté Kateřině je hraniční řekou, aby se stočila zpět na sever a u Nýrska se spojila s tou Úhlavou od Pancíře. Pro nás to znamená konec žízně. Navíc se konečně oteplilo a vylezlo sluníčko. Sedíme na kraji asfaltky a větráme boty. Ráno jsme vyrazili brzy a máme času dost.

Pokračujeme prosluněným lesem. K silnici do Svaté Kateřiny přijdeme cyklostezkou přímo podél hranice. Tím opouštíme CHKO Šumava. Před námi je Všerubská vrchovina, hned za silnicí. Dřív, než jí projdeme, zaútočíme na její nejvyšší vrchol. Jmenuje se Kameňák a je vysoký 751 m. Znamená to více jak šedesátimetrové převýšení přímou linií od asfaltu. Vyjetá kolej vede přímo vzhůru, ale za podvrcholovým posedem mizí v hustém lese. Johny by se na to nejradši vy…, ale prosadím si svou a rozhraním porostů se během dlouhých dvou minut prodereme až ke kótě 751 m. Spokojeni, že jsme dnes nejspíš jediní výstupci hledíme do daleka skrz vzrosté stromy. Ještě na sestupu si od posedu užijeme výhledy na Ostrý, kde jsme byli před pár hodinami a jež je s historickou přezdívkou “prsa matky boží” považován za nejkrásnější šumavskou horu.

Zpět na asfalt a ve Svaté Kateřině zpět na červenou. Loukami plnými pampelišek v odpoledním slunci pokračujeme do Fleků. Obec, rozdělená na Přední, Zadní a Střední čítá několik domů a o něco vyšší počet autovraků. Na obzoru před námi se objevuje nezaměnitelná silueta Čerchova se dvěma věžemi. Tam až příště, zítra končíme v České Kubici na jeho úpatí.

Už jsme ušli nad plán, tak hledáme pěkné místo na spaní. Odbočujeme na lesní asfaltku vedoucí paralelně s hranicí. Zrovna se nepohybujeme v žádné rezervaci, tak to bude pohoda. Vyhlídneme si kraj louky a lesa nedaleko cesty. Máme krásnou rovinku mezi dvěma stromy, nejsme přímo na ráně a z louky na nás bude ráno svítit sluníčko. Co víc si přát? Klídek a ticho ruší jen štěkot psa někde za lesem.

Rozhodíme plachtu a dáme se do večeře. Po dnešní vycházce budeme spát jako miminka…

...nebudeme…

Z lesa přijíždí terénní auto a přibržďuje už z dálky. Zastaví přesně na naší úrovni.

“Vy máte povolení od LČR, že tu můžete tábořit?” haleká týpek skrz okýnko.

“My netáboříme, ale bivakujeme”, odpovídá v klidu Johny.

“Takový mám nejradši”, začíná se čertit strážce, jež se nepředstavil. “Pojede tu Policie. Teď honí cyklistu, co si myslel, že je Král Šumavy a snažil se přejet do Německa. Navíc jste na soukromém pozemku”, zkouší páté přes deváté.

Dotaz, proč bychom na soukromém pozemku měli potřebovat povolení Lesů ČR si odpustím a neskáču do řeči Johnymu, který v klidu vysvětluje, že neporušujeme žádné předpisy. Týpek v autě obrátí a legislativu nám radí hodit za hlavu. Máme použít selský rozum a jít pryč, aby nás netrefil myslivec, až půjde střílet. S pár dalšími protiřečnými výhrůžkami odjíždí.

Selský rozum tedy použijeme. Ve vlastním zájmu se přesuneme o dům dál. Takový místňáček, co ví, kde spíme, by mohl být horší než postřelený kanec. Ten pes, co štěkal naproti a my mu nevěnovali pozornost měl asi pána a pán dalekohled a telefon. Ještě si tedy ze zítřejší porce ukrojíme dva kilometry lesem. Na druhém konci je cedule a přístřešek. Plácek u cesty nebude ani soukromý ani les. Za šera bleskově rozhodíme plachtu a zalehneme. Vlastně máme ještě hezčí místo než předtím.

Brzy projede auto. Policejní. Točí se skoro vedle nás a vrací se. Za ním rozhrkaný džíp přibrzdí a pokračuje do lesa. Jestli o nás ví, tim líp. Můžeme bezpečně spát.

Z klidné noci nás vyruší znovu ten rozvrzaný tank a světlo jak na koncertě.

“Dobrý den, co tu děláte?”

“Bivakujeme”

“A víte, že se to v lese nesmí?”

“Však my nejsme v lese…”

“No dobře. A jak jste tu dlouho? Hodinu?”(šmarjáááá...to je dotaz...byl večer a teď je tma…)

“Od večera a ráno půjdeme pryč” odpovídáme “Vaši kolegové jeli už kolem” S námi si povídá muž v policejní uniformě a záda mu kryje jeden zelený maskovaný.

“A legitimovali vás? - “ne”

Na další otázky odpovídáme, že jdeme ze Železné Rudy do České Kubice.

“A víte, že se přes Německo nesmí?” - “Vždyť my nejdeme přes Německo”, skuhrám rozespale. “Aha...no...nojo, to je vlastně z Česka do Česka…”

Na odchodu se ještě vrátí a řekne si o občanky. Každé věnuje asi dvě vteřiny, popřeje dobrou noc a hrkají pryč. Tak tedy dobrou noc a děkujeme za slušné jednání.

Ráno jsme vzhůru zase brzy. Snídáme civilizovaně u dřevěného stolu s výhledem na souboj slunce a mlhy nad loukou. Do České Kubice nám zbývá 15 km. Je mnohem tepleji než včera. Čeká nás skoro letní den.

Za říčkou Kouba stávala obec Sruby. Ač na Českém území, obyvatelstvo bylo převážně německé. Po druhé světové válce ji čekal stejný osud jako mnoho dalších v pohraničním pásmu. Na mapě je dnes vyznačena jako bývalá. Zbyly tu jen dvě budovy roty pohraniční stráže, jež dnes slouží ke hře na vojáčky. Stěny i rozházené pneumatiky jsou flekaté od paintballových kuliček.

Jdeme kolem Všerub. Před námi je u silnice památník akce Kámen. Tedy cedule, jež popisuje komunistické lsti. Falešní převaděči “pomáhali” lidem, jež chtěli nelegálně překročit hranici. Přestrojeni za německé a americké důstojníky z nich vytáhli informace na falešné stanici a s dalšími spolupracovníky jim pomohli do těžkého žaláře.

Cesta kolem Myslívského rybníka, kde se tyto případy odehrávaly, je hezčí než po silnici. Tak se stane, že přejdeme odbočku a míříme k hranici. Nevadí, podél čáry vede stezka (tak na džíp) a na žlutou turistickou přijdeme o kilometr dál.

Jdeme si tak podél lesa na české straně vysokých plastových patníků, když tu v trávě stojí dodávka s nápisem “Polizei”.

“Gutten tag” (a jéjé...zase?)

“...eee...ehm…English, please?” Umí dobře.

Dva policajti a mladík v zácviku se ptají, co děláme v Německu. Vysvětlujeme, že nic, že jdeme po České straně hranice a těch pár kroků po jejich trávě jsme udělali, až když si řekli o doklady. Pokračuje ve vysvětlování, že přechod je uzavřený a ukazuje na pásku mezi stromy. Však jsme také nepřekročili hranici a nemáme to v plánu. Dlouho si v autě kontrolují naše občanky.

Následuje vysvětlování odkud jdeme, kudy a kam. Se zájmem si prohlíží mapu na telefonu. Doklady nejistě vrací s tím, že teď jdeme k České policii a musíme říct, že ne z Německa. Však jsme tam taky nebyli. Ještě si pro jistotu vyžádá kontrolu zavazadel. Ochodtně vyhodím dvě trička a když vidí karimatku, zvítězí zvědavost. A jak že to spíme, když nemáme stan (Zelt). Pod celtou, zamotávám se jazykových záludností. Cigarety ani drogy nemáme a tím prohlídka končí. Nejmenší policajt se pod vousy směje nesmyslnosti nařízení, které tu celý den vykonává. Přejí nám šťastnou cestu a my pokračujeme dál Českem.

Po sto metrech stojí na kraji lesa České policejní auto. Zaparkované, že by neprojela ani blondýna a nikde nikdo. Ani uvnitř žádné šípkové růženky. Pokračujeme tedy v klidu po žluté do Spálence a po silnici do České Kubice.

Plánovala jsem odjezd autobusem v šest, ale je poledne. První další pojede ve dvě. To je akorát na pivo v místní restauraci s výhledem na Grosser Osser. Číšník omluvně sděluje, že mu zbyl jen smažák s kroketama. Johny si dává a vypadá poctivě, žádná mikropodrážka ve strouhance.

Po patnácti minutách v autobuse jsme v Domažlicích. Odjezd vlakem odkládáme o dvě hodiny, abychom stihli procházku po náměstí, kávu a zmrzlinu v podloubí a návštěvu muzejní expozice o první světové válce. Čeká nás ještě hodina osobákem do Plzně a dvě a půl expresem do Prahy.