Plány jsou smělé. Zkusíme Pitztaler Eisexpress. Ale jedině celý. Masakr v Ötztálských Alpách který geniálním způsobem propojuje čtyři severní stěny se sjezdem na lyžích a končí samozřejmě nejvýš, jak to v Ötztálských Alpách jde - severní stěnou na Wildspitze. Loni jsme zvládli tu první - Taschachwand - pak přijel mrak a my byli rádi, že jsme našli cestu dolů. Teď vyrážíme skoro o měsíc dřív a doufáme, že nás podmínky pustí dál.
Akce: 29.-30. 3. 2019, text: Lucka
V pátek "jen" dojdeme na chatu
V loňském složení plus jeden se nasáčkujeme do auta a páteční odpoledne trávíme na dálnici. Chtěli bychom do Pitztalu přijet brzy a ještě se v rozumnou dobu dostat na chatu. Postupně nabíráme zpoždění. Na odjezdu za to může práce (i moje), zkázu dokoná průjezd Mnichovem. Devátá na parkovišti není úplně podle představ. A ještě to depo, než konečně začneme stoupat údolím potoka Taschachbach.
Dupeme po umrzlém traverzu. Levá noha zkrácená, hrany drží blbě nebo vůbec. Nejsem jediná, komu to ustřelí a skončí kousek nad břehem potoka. Moc to neodsejpá a bágly táhnou k zemi.
Konečně máme dlouhé údolí za sebou. Míjíme spodní stanici nákladní lanovky na Taschachhaus a čeká nás čtyřsetmetrové stoupání k chatě. To už přeci známe z loňska, tak se s navigací příliš netrápíme. A to se nevyplatí. Hrneme se moc nalevo. Podle mapy přibližně letní cesta, ale ve skutečnosti se hrabeme prudkým ufoukaným svahem, na kterém nedrží lyže. Na lyžích naprd a na botách ještě horší. Co jsme provedli za kravinu mi dochází, když se vyhrabeme ne ostrý hřebínek a před námi je místo chaty další díra. Těsně pod chatou se mi pod lyžemi loupou nepříjemné desky.
S velkou slávou se na winterraum dohrabeme v jednu ráno. Zítra do stěny nepůjdeme. Snad v neděli. S tím jdeme spát a vypínáme budíky. Na chatě je klídek, tak nás ani ráno nikdo nebudí.
Südlicher Sexegertenspitze
Vstáváme do slunečného dne s tím, že asi půjdeme na Bliggspitze. To by bylo z hlavního údolí tak nějak doprava. Před chatou se potkáme s 58-letým mladíkem, co přiběhl z parkoviště a našemu nápadu se vysměje. Sám jde na Südliche Sexegertenspitze (3424 m), to je prý hezčí. Tak tam jdeme taky. Vydáme se doleve na ledovec Sexegertenferner. Sluníčko pálí a my se chceme šetřit na zítřek. Nikam nespěcháme. Jen Pavel prohání staříka a postupně se ty dvě tečky nad námi zmenšují a zmenšují.
Zdálky vypadá cesta mezi místy s trhinami na ledovci dost krkolomně, ale zblízka je vždycky místo minimálně na autobus. Pod hřebenem Hochvernagt po naší levé ruce stoupáme k vrcholu. Je v pohodě dostupný na lyžích.
Užíváme si výhledy na Wildspitze na západě a Kaunertal na druhé straně. Vrcholky, které patří do Eisexpressu máme pěkně seřazené a některé, hlavně Brochkogel, jsou dost skalnaté.
Když se nabažíme výhledů, užijeme si sjezd. On ten Rakušák asi věděl, proč jde zrovna sem. Zpátky v hlavním údolí pak traverzujeme k chatě a máme ještě dost času k sušení bot na plechové střeše a vyhřívání se na sluníčku.
Winterraum dnes praská ve švech. Během soboty se sem navalila hromada Wildšpicochtivců, včetně devítičlenné ruské skupiny, co nás utiskuje u stolu. Uvaříme si večeři a přemýšlíme, co zítra.
Ambice na celý express jsou pryč. Tak aspoň Wildspitze severkou. Změna času nám sebere hodinu spánku a přidá trochu zmatku v nařizování budíka. Přenastaví se telefon sám? a vypnutý? ono to nějak dopadne...
Severní stěna Wildspitze
Vstáváme za tmy, vyrážíme za svítání. Je pěkně frišno. Naměkklý sníh přes noc ztvrdl, takže krátký sjezd od chaty je dost hlasitý. Nasazujeme pásy a treverzujeme údolím na ledovec. Taschachferner je dlouhý široký ledovec o sklonu sjezdovky pro začátečníky. Přejít obrovské "S" chvilku zabere. Šlapeme do první zatáčky a nad námi se tyčí obrovské seraky. Někde nad nimi cesta pokračuje. Nalevo, na sever od nás, vykukuje jako bublina restaurace na vrchu lanovky na Hinterer Brunnenkogel - nejvyšší kavárna v Rakousku Cafe 3440.
Chytáme první sluneční paprsky, jak pronásledujeme hranici světla a stínu. Ze sedla Mittelbergjoch sjíždí davy jednodenních výletníků. Nejjednodušší cesta na Wildspitze vede metrem z Pitztalu, lanovkou do sedla a vydřeným sjezdem na ledovec. Doteď jsme byli sami a najednou jako kdyby přijel zájezdní autobus. Několik. Pavel to balí, aby nešel v davu.
Jsme ve třech. Naštěstí se na dálnici moc neohřejeme. Odbočujeme doleva pod severní stěnu a brzy na to mraveniště shlížíme z prudkého svahu mezi seraky. Proklouzneme mezi dírami do modrého pekla a ocitáme se pod prudkým sněho-ledovým svahem. Dál to na lyžích nepůjde. Tak si na to dáme svačinku a přivážeme je na batohy. Na boty přivážeme mačky a pokračujeme. Chvíli s hůlkami, pak s cepíny. Vyšvihneme se na hřebínek a vedle nás je severní stěna Wildspitze.
Výstup začíná z kotle pod námi, tak to trochu ošidíme a natraverzujeme z boku. Vážeme se na lano a razíme si cestu firnovým svahem. Hned na úvod je potřeba překonat pruh temného tvrdého ledu. Sem padne první šroub. Vlastně horší je trhlina pod ním, kde se sníh hluboko propadá. Jdu poslední a těším se, jak už to kluci vydupali a já jsem lehčí. Najednou se v tom rochním skoro po krk. Nějak se vyhrabu a užívám si odletující střípky zmrzlé vody. Postupujeme přímo nahoru a jde to celkem dobře.
Hrana na obzoru se začíná lesknout. Jak se blížíme na severní vrchol Wildspitze, kluci se dostávají na rovinu a přidávají do kroku. Na konci napnutého lana se málem přerazím, jak se snažím držet tempo ve stěně. Severka je za námi.
V závětří za hranou necháváme batohy s lyžemi a nalehko přecházíme ostrý hřebínek ke kříži. Foto, pivo a honem pryč. Začíná se připozďovat. Na mačkách scházíme severním hřebenem a na hraně se obouváme do lyží. Sjíždíme na ledovec a užíváme si dlouhou sjezdovku, už zase bez lidí.
Na chatě jsme nic nenechali, tak už nemusíme šlapat. Podjíždíme jí údolím a místy s jednou nohou za uchem traverzujeme ke spodní stanici nákladní lanovky. V odpoledním sluníčku a se suchem na patře dojíždíme podél potoka až na parkoviště v Pitztalu. Cesta domů bude dlouhá, ale aspoň je dost pozdě na to, abychom se vyhnuli zácpám v Mnichově
Comments