Stoupání na větrnou hůrku patří mezi strašáky Tour de France a to nejen kvůli rozmarům počasí. V historii závodu se tu odehrávalo nespočet dramatických scén, které ne vždy dopadly dobře. Cyklista, který zvládne vyjet na horu ze všech tří stran, se může zapsat do místního "klubu bláznů" zvaného Cinglés du Mont Ventoux. Tahle výzva rozhodně stojí za to.
09/2024
Plešatá větrná hora
Hora Mont Ventoux dostala svůj název právem. Nejvyšší zaznamenaná rychlost větru tu dosáhla 320 km/h. Mistral přes 90 km/h tu vane 240 dní v roce. Kousek pod vrcholem se nachází příznačně pojmenované Col des tempêtes - sedlo bouří. Holé vrcholové partie vytváří díky bílému vápenci dojem, že špička hory je zasněžená po celý rok. I proto si tento velikán "Géant de Provence" vysloužil přezdívku Mont Chauve - Plešatá hora.
Není to nadmořská výška (1910 m), ale prominence, jež činí horu tak výraznou. Holý hřeben je ze všech směrů vidět z veliké dálky při pohledu z vinic a olivových hájů levandulové Provence. Vrchol je jasně patrný díky padesátimetrové bílé telekomunikační věži, jež trčí z vápencové měsíční krajiny. Ta v padesátých letech nahradila původní meteostanici z roku 1882. V souvislosti se stavbou observatoře byla vybudována i přístupová silnice.
Třikrát a dost?
Dnes na Mont Ventoux vedou asfaltové silnice celkem tři. Každé ze stoupání je výkonem samo o sobě a zdolání všech tří výjezdů za den je považováno za bláznovství. S tím přišel v roce 1988 Christian Pic, který toto "bláznovství" vyzkoušel a pro další nadšence založil klub Cinglés du Mont Ventoux. Sám se stal jeho prezidentem a za člena je přijatý každý, kdo zvládne všechny tři stoupání v jediný den. O deset let později přibyla kategorie Galérien, jež přidává čtvrtý, nesilniční, výjezd po lesní cestě. V roce 2007 se Florence Girard stal prvním "Bicinglé", což znamená, že výzvu tří výjezdů zvládl za den dvakrát. Znamená to nastoupat cca 8800 metrů. Takových dvojbláznů je do dneška (09/2024) registrováno 452, galériens téměř dvojnásobek a "obyčejných" Cinglés už je přes 20 tisíc. To je i náš plán.
První výjezd z Bédoinu
Délka: 21,5 km
Převýšení: 1620 m
Průměrný sklon: 7,5 %
Maximální stoupání: 12,5 %
Stoupání z Bédoinu bývá považováno za nejnáročnější, zřejmě kvůli nejvyššímu převýšení. Začíná se na jižním úpatí hory ve vinařském městečku Bédoin. Nad plantážemi vinné révy a oliv se tyčí bělostný hřebem, jehož nejvyšší místo poznáme podle mohutného vysílače. Vypadá daleko, ale za dvě hodiny jsme tam.
Zpočátku je stoupání mírné, než se dostane do lesa. Pak v serpentinách přidává na sklonu. A protože je to stoupání velmi populární, někdo si dal tu práci a všechny keře podél silnic jsou ostříhané do kostek. Místo obyčejného křoví prostě lemují silnici úhledné tvary. Občas se stromy rozestoupí a prosvítá výhled na náš cíl, holý vrchol s vysílačem.
Těsně nad hranicí lesa se zprava připojuje silnice ze Saultu. Právě tady se nachází Chalet Reynard, horská chata, v níž je dnes restaurace a oblíbená zastávka stoupajících cyklistů. Ve svahu nad chatou je několik lyžařských vleků a sjezdovek.
Silnice pokračuje dalších šest kilometrů podél hřebene, teď už měsíční krajinou bílé vápencové suti. Vrcholový vysílač a meteostanice se pomalu přibližuje. Dva kilometry pod vrcholem zastavujeme u pomníku Brita Toma Simpsona, jež tu v roce 1967 na etapě Tour de France zkolaboval a zemřel. Kromě velké dávky amfetaminu byla příčinou jeho kolapsu i dehydratace. Proto dnes kolemjedoucí cyklisté pokládají na jeho pomník láhve s vodou.
Cesta je lemovaná žlutočernými tyčemi. My máme štěstí na počasí a na vrchol přijíždíme za úplného bezvětří a jasné oblohy. Na místní poměry taková malá anomálie. Vyčkáme si frontu na vrcholové foto, pkoukneme prodejnu suvenýrů a sjíždíme do Malaucènu.
Druhý výjezd z Malaucène
Délka: 21,2 km
Převýšení: 1570 m
Průměrný sklon: 7,5 %
Maximální stoupání: 14 %
Pod západními svahy leží vesnička Malaucène s malebným středověkým centrem a restauracemi a prodejnami cyklistických suvenýrů na hlavní třídě. S Bédoinem je propojená dvanáctikilometrovou silnicí podél úpatí hory, klikatící se lesem přes Col de la Madeleine (448 m). My se ale vracíme, odkud jsme přijeli a stoupáme podruhé na Mont Ventoux. Hned nad vesnicí se dostáváme do lesa a šlapeme stále vzhůru. Stoupání se v nejprudších částech dostává na 14%. Občas se otevírají daleké vyhlídky směrem na sever, do členité krajiny s vápencovými skalami.
Necelých 6 km pod vrcholem je odbočka do rekreačního střediska Mont Serein. Na severních svazích tu mají dalších několik lyžařských vleků. Tou dobou máme ty nejprudší úseky za sebou a ještě pár zatáček si užíváme závětří lesa. Výhledy se otevírají až těsně pod vrcholem. Míjíme kouli moderního radaru, kapli svatého kříže a dřevěnou věž původní meteostanice. Nemilosrdné klimatické podmínky se na ní značně podepsaly. Jsme podruhé na vrcholu. Na fotku s cedulí, vyzdobenou asi milionem nálepek, už se fronta nestojí.
Sjíždíme do Sault. Když se les mění na louky a levandulové plantáže, tyčí se před námi historické městečko na návrší zalitým odpoledním sluncem. Stometrové stoupání do centra obce je tak trochu podpásovkou na závěr nejdelšího sjezdu.
Do třetice výjezd ze Sault
Délka: 25,8 km
Převýšení: 1210 m
Průměrný sklon: 4,7 %
Maximální stoupání: 12,5 %
Stoupání že Saultu překonává nejmenší převýšení na nejdelší vzdálenosti. Proto si ho jako nejmírnější necháváme na závěr. Nad levandulovými pláněmi vypadá vrchol opravdu daleko. Brzy jsme zase zpátky v lese a mírně stoupání se jede dobře. Občas stále ještě potkáváme cyklisty.
Zastavíme u piknikového sezení v zatáčce a koukáme, kdo se to na nás přišel podívat. Liška Ryšavá. A vůbec se nestydí. Z auty vystoupí chlap a do trávy vysype cosi z pytlíku. Lišák za úplatu pózuje jako modelka. "My friend", vysvětluje pán vybavený obrovskou zrcadlovou. Patří mezi ty, co celý den seděli podél silnice, fotili každodenní davy přijíždějících sportovců a mrštně jim strkali do rukou vizitky, kde si pak můžou koupit památeční foto.
Obloha výrazně tmavne a radar je neúprosný. Poslední kilometr před Chalet Reynard sprintujeme a s prvními kapkami se schováváme v přístřešku u toalet. Jinak už je zavřeno. Nic moc místo, ale jsme za něj rádi. Duha, další přeháňka, dvojitá duha, další přeháňka, trojitá.....ještě nám zbývá pár kilometrů.
Déšť ustává a vítr žene mraky přes vrcholová suťoviska. Ve světle zapadajícího slunce se na chvíli barví do oranžova, pak všechno mizí v mlze. Předjíždíme Angličanku, která taky dnes šlape už potřetí a brzy jsme u věže. Vidíme z ní sotva přízemí. Rychlé foto číslo tři, rozsvítit světla a vzhůru dolů do mlhy. Boční vítr se nepříjemně opírá do kol a hlubohé spáry v asfaltu jsou občas vidět až na poslední chvíli.
V lese už se jen tu a tam povaluje obláček mlhy a s zbývajícími výškovými metry se otepluje.
Máme za sebou celkem 141 km a nastoupáno 4470 metrů během tří výjezdů na Mont Ventoux.
Doporučení na závěr:
Na tuhle taškařici vyrazte za hezkého počasí :-)
Comments