Eisenzeit a Jubiläumsgrat
Jubiläumsgrat, hřeben mezi vrcholem Alpspitze (2628 m) a nejvyšší horou Německa Zugspitze (2962 m), patří mezi oblíbené a také často podceňované hřebenovky. Jak říká topo i varovné cedule na obou koncích, není to klasická ferrata. Na východní straně směrem k Alpspitzi sice potkáme fixní ocelová lana, ale zdaleka ne po celé délce. Druhá polovina je hlavně chůzí a popolézáním po úzkém hřebínku s hodně omezenou možností jištění.
Spojujeme lehkou lezeckou cestu Bergführerweg Eisenzeit s horní polovinou frekventovaného Höllental Klettersteig na vrchol Zugspitze a přechodem hřebenu Jubiläumsgrat až k vrcholu Alpspitze a Osterfelderkopf (2057 m), odkud se dá sejít pěšky soutěskou Höllentalklamm nebo ušetřit čas a síly lanovkou Alpspitzbahn.
Akce: 21.-22.9. 2019, text: Lucka
Abychom si zachovali možnost ústupu lanovkou, parkujeme v pátek v noci přímo pod dolní stanicí lanovky Alpspitzbahn nad Garmischem (750 m). Ráno ušetříme první výškové metry vláčkem Zugspitzbahn do stanice Riffelriss (1660 m). První vlak jede v 8:20 a i přes velké rezervy na ranní přípravu ho zmateně dobíháme a po prodeji jízdenek se sháníme až ve vlaku. Vyřeší to až delší zastávka v Eibsee, kdy se strojvedoucí slituje a ukáže prodejní automaty ve stanici.
V devět vystupujeme ve stanici Riffelriss spolu s dalšími lezci a horskými turisty. Kromě plechové boudy s vraty na vjezdu do tunelu ti nic není. Před námi se tyčí severní stěna Zugspitze a přímo nad hlavou nám vedou lana z Eibsee na vrcholovou plošinu s restaurací. Neznám víc obestavěnou horu.
Překročíme koleje a stoupáme pěšinou v řídkém lese. Vegetace řídne a kamzíci už ryjou čumákem je ve štěrku. U orezlé plechové boudy jedné z bývalých lanovek bereme helmy a sedáky. Cesta se láme napravo a místy jištěná rezavým lanem s vypadanými kotvami.
Přelezeme uvolněný žebřík, visící na drátku. V topu je nazvaný Harakiri-Leiter. Tak nějak střídavě po dvou a po čtyřech se dostaneme k první lezecké vložce. Krátký úsek, hodnocený 4- překonáváme celkem rychle. Lana zatím zůstávají v batohu. Následuje další žebřík, průchod tunelem kolem pobořeného domečku, žebřík dolů a další tunely. Na konci galerie je železná zábrana a my jdeme znovu na vzduch.
Začíná lehké lezení místy dobrou, místy rozsypanou skalou. Stoupáme a traverzujeme napravo. Nejsme tu sami. Do cesty se vydalo několik dalších dvojic. Před dalším trojkovým úsekem se navazujeme a postupujeme souběžně přes další 4- místo a koutem vzhůru.
V další části rušíme jištění a pokračujeme terasami do rozsypaného suťoviska. Nad hlavami nám hrká lanovka a do toho se míchá bzučivý zvuk. Přímo před námi jde trojice, jejíž vůdce občas tahá z batohu vrtačku a doplňuje borháky. Jak se později dozvíme, je to sám autor cesty.
Traverzujeme nepříjemnou suť dál doprava a brzy se navazujeme na závěrečný trojkový úsek. Jdeme souběžně, jistit moc není za co, ale dá se to celkem v pohodě. Po půl druhé jsme v sedle a nastavujeme tvář dnes prvním slunečním paprskům.
Chystáme se na dvojité slanění do vláčku na ferratě Höllental Klettersteig. Jeden korálek za druhým chrastí ferratovými karabinami po drátech, vedoucích k vrcholu Zugspitze. Pauza na svačinu a čekání na slaňák s následným vysvobozováním lana zaberou skoro hodinu.
Podaří se nám slanit do volného okna mezi skupinkami a asi polovinu výstupu si můžeme dovolit jít vlastním tempem. Vlastně i tu druhou, když usilovně předbíháme skupinky navlečené na drátě.
Před čtvrtou jsme na vrcholové plošině. Proplétáme se mezi davy, co si lanovkou vyjely na kávičku na slunné terase skoro ve třech tisících. Najdeme zbytek skupiny, doplníme vodu a radši se moc nezdržujeme. Víme, že na Jubiläumsgratbiwak je to daleko a za světla to určitě nedáme, ale jsme vybavení na spaní kdekoliv, takže no stress.
Znovu procházíme brankou v zábradlí plošiny s výstražnou cedulí o nebezpečí alpského prostředí. Musíme překonat krátký žebřík k samotnému vrcholu Zugspitze, ověšený šikmookými turisty s rozklepanýma nohama. Pak už jsme na hřebeni sami a postupujeme přímo po hřebeni směrem na východ. Topo je poněkud zjednodušené, ale vlastně je to fuk. Navigace je jednoduchá. Pořád po hřebeni a kdyby to někde vypadalo, že to půjde obejít, stejně je to lepší po hřebeni.
Místy je to pořádně vzdušná procházka, která vyžaduje neustálou koncentraci. Střídavě balancujeme a popolézáme přes další a další skalní zuby. Místo, označené Glatte Rinne (3-) radši slaňujeme, když už si to můžeme dovolit. Stíny se protahují a okolní skály se barví teplými večerními odstíny. Po třech hodinách jsme na bezejmenném vrcholku před Innere Höllentalspitze. Za hodinu bude tma a tady je tak pěkný plácek na spaní. Dalo by se jít i s čelovkou, ale to bychom přišli o výhledy.
Vylepšíme stávající závětří z kamenů a o vrcholek dopředu i dozadu si máváme s dalšími dvěma dvojicemi, které udělaly stejné rozhodnutí. Zapadající slunce vystřídají světla z Garmishe. V noci má být kosa, ale skoro nefouká. Pohoda.
Ráno se z červené oblohy stane hrozivě šedá a než vyrazíme, spadne pár kapek. Představa, že bychom šli hřebínek za mokra mě poněkud děsí. Počkáme si na další dvojici s vařičem a po snídani vyrážíme společně. Terén začíná být členitější a ostřejší úseky jsou dojištěné ocelovým lanem. Poučka o postupu přímo po ostří nože už také neplatí doslova.
Po dvou hodinách jsme u bivaku. Červená plechová budka sedí pod vrcholkem Äußere Höllentalspitze. Uvnitř je místo pro dvanáct nocležníků, ale i tak jsme nechtěli spoléhat, jestli na nás vyjde postel.
Ještě nás čeká jeden výrazný vrcholek přejít (ve skutečnosti se k němu přidá ještě pár nevýrazných) a jede obejít zleva. Překonáváme nejtěžší úsek ferraty, klasifikovaný D a před zakulaceným vrcholem Hochblassen se v sedle dáváme doleva. Obcházení suťoviskem vypadalo zdálky hrozivě, ale zblízka se jde v pohodě a ještě místy poslouží ocelové lano. Ze sedla pak štěrkem dolů a nahoru a svačíme v sedle Grieskarscharte. Odsud je možné sestoupit na obě strany. Doleva vede cesta přes Höllentalangerhütte do známe soutěsky.
Pokračujeme jasnou pěšinou s občasným zapojením pohonu na všechny čtyři až na vrchol Alpspitze (2628 m) k velkému plechovému kříži. Je půl třetí. Na druhou stranu máme výhled na horní stanici lanovky Alpspitzbanh a žluté klikatice štěrkových cest mezi zelenými loukami.
Kloužeme dolů po téměř průběžném ocelovém laně doplněném obrovským množstvím kramlí a ocelových kolíků. Po celém hřebenu z Zugspitze je to poněkud úsměvný terén. Skála je ohlazená od tisíců zpocených rukou, co na ní cestou od lanovky ke kříži hledali chyty. Naštěstí je dost pozdě na to, aby někdo šel nahoru, takže sestup pěkně odsejpá. Po čtvrté sedíme na terase Restaurantu Alpspitze.
Odsud můžeme buď další čtyři hodiny scházet přes soutěsku Höllentalklamm a potom z Hammersbachu k autu, nebo se během pár minut snížit lanovkou rovnou k autu. Moc ráda bych soutěsku viděla, ale jsem přehlasována a utlučena argumenty, že už bychom tam stejně byli po tmě. Zařadíme se tedy do fronty na kabinovou lanovku. I tak to byla vydařená procházka, ze které mám pěkně odrbané ruce :-)
Popis lezecké cesty Bergführerweg Eisenzeit
Přechod hřebene Jubiläumsgrat
Comments