29. 12. 2018Minut čtení: 4

Jebel Toubkal v prosinci

Jebel Toubkal (4167 m) je nejvyšší horou Maroka a vysokého Atlasu. V létě horká, technicky nenáročná túra vyžaduje v zimních měsících teplé oblečení, pořádné boty a mačky. Výstup se dá propojit s delším trekem po Vysokém Atlasu, ale většinou se chodí Imlilu jako samostatný výlet na dva až tři dny s noclehem na horské chatě. Refuge du Toubkal. Vzhledem k tomu, že se jedná o celkem oblíbený turistický cíl, fungují v Imlilu půjčovny vybavení a je možné si najmout průvodce či oslího nosiče.

akce: 29.12. 2108, text: Lucka

Jako zpestření lezeckého výletu do soutěsky Todra v Maroku plánujeme výstup na čtyřtisícový Jebel Toubkal. Normálně by dvojice holek v Maroku nebyla problém, ale po nedávném dramatu přímo pod horou jsme kdejakému střážníkovi trnem v oku. Dvě turistky s batohem v místě, kde se slovo stan stalo zakázaným.

Zaručené aktuální informace jsou různé. Den přes odjezdem do Imlilu potkáme francouzského běžce, co chtěl jít sám za den, ale přidělili mu povinného průvodce, který ho zdržoval. Dočasně uzavřený Imlil musel nejen obnovit zdroj příjmů, ale naopak si ho ještě vylepšil. Každý, kdo chce na Toubkal si teď musí "pro svou bezpečnost" povinně najmout průvodce, který má nulové zkušenosti v horách a celý postup jen zdržuje.

Po půlhodině stoupání, ve vesnici Aroumd zřídili policejní checkpoint ke kontrole pasů a přidělení průvodce. Francouz prozradí přesnou polohu a nenápadně dodá, že potkali dvojici, co vyrazila tak brzy, že jim nikoho nepřidělili. Plán visí ve vzduchu.

Ubíjející den v autobuse a taxíku končíme večer v Imlilu. Podaří se nám domluvit stanování na střeše luxusního hotelu. Místo kolíků používáme staré železo, co se válí kolem. Ještě večer si projdeme stezku z Imlilu do Aroumdu kolem vodopádu a podél akvaduktu. Oproti silnici je to celkem nevyužívaná zkratka. Za vesnici, na levém břehu širokého suchého koryta řeky se kolem zeleného domku poflakují zelené uniformy. Uprostřed vyschlého řečiště hrají kluci fotbal.

Vracíme se sbalit batohy nalehko a připravit na brzké vstávání. Stan, vaření a lezecký matroš necháme na střešní terase. Ráno vyrážíme z Imlilu (cca 1750 m n.m.) ve čtyři a se zhasnutými čelovkami šlapeme ve svitu měsíce. Procházíme spícím Aroumdem a najisto trefujeme oslí pěšinku na pravém břehu. Potichu opouštíme vesnici a světla spícího checkpointu necháváme za sebou.

Na konci plochého koryta se cesta stáčí napravo a začíná stoupat. Několikrát míjíme drobný hliněný domeček u cesty. To pak ohleduplně ani neklapeme hůlkami o kamení, abychom někoho neprobudily. Asi v polovině stoupání k Refugiu procházíme vesničkou Sidi Chamarouch (2350 m). Ta je zaklíněná v korytě říčky Oued Rheyraya, podél které pak pokračuje další cesta až k Refugiu. Většina stavení přes den nabízí občerstvení turistům, ale teď je tu klid. Jen hučící vodopád přehlušuje naše kroky. Cesta kličkuje mezi domy a prudce stoupá. Po levém břehu řeky pokračuje dál na jihozápad. Míjíme další stavení. Procházíme přímo mezi domkem a skalní stěnou, která kryje zápraží. Pod přetaženou střechou visí špinavá žárovka, jinak nikde nikdo.

Stoupání se zmírňuje a začíná svítat. Nalevo vidíme zasněžené svahy Toubkalu a kole tří tisíc začínáme místy dupat ve sněhu. Boční přítoky jsou namrzlé. Přímo před námi jsou na bílé pláni dvě kamenné chaty. První je Refuge des Mouflons, prý luxusnější a dražší. Reguge CAF du Toubkal (3170 m) má být klasická horská chata, patřící Francouzskému horskému spolku. Alpenverein jim není cizí. Kolem obou krouží hejna vran. Svahem nalevo se trousí skupinky horských turistů.

Kolem deváté míjíme horní chatu a kousek za ní obouváme mačky, které jsme si za 5E na den půjčily v Imlilu. Máme dva páry funglnových páskových maček. V obchůdku Aztat Trek jinak převládaly spíše muzejní kousky. Stoupáme jasně vydupanou cestičkou přímo vzhůru na východ, do sedla Tizi n'Toubkal (3940 m). Výstupu bez maček jsme se obávaly, ale povrch je tak akorát prošlapaný, že by to za daných podmínek šlo i bez nich. Stoupáme celou dobu ve stínu.

Kolem 3700 se nám otevírá výhled na výšvih do sedla a blíží se první sluneční paprsky. Míjíme první skupinky, co už mají vrchol za sebou. Vyráželi brzy ráno z chaty a buď tam zůstanou na další noc, nebo ještě dnes sejdou do Imlilu. Všichni do jednoho si stěžují na průvodce, co jim byli nedobrovolně přiděleni. Místní hoši z vesnice jsou pomalí, zkušeností v horách mají jako kokosy na sněhu a do maček aby je obouvali platící klienti.

V poledne dorazíme do sedla. konečně sluníčko a pár vrstev dolů. Odsud se dá jít i na západní vrchol Toubkalu (4030 m), nebo přímo na sever na nejvyšší bod. Dostáváme se na kamení. Dál to půjde bez maček, ikdyž někteří proti nám tvrdošíjně skřípou jedou nazutými stoupacími železy o skálu. Vrcholový hřebínek se stáčí k výrazné železné pyramidě a po jedné hodině jsme na vrcholu. Z nejvyššího bodu severní Afriky se přes zasněžené skalnaté vrcholky rozhlížíme daleko do pouště. Zajímavý kontrast. Na sluníčku a bez větru je příjemně.

Scházíme stejnou cestou. Kuloár mezi sedlem a chatou je na sluníčku a jde se pohodlně. Zhora vidíme u chaty chlapíky v zelených pláštěnkách a reflexních vestách. Stále ještě na mačkách je míjíme svižným krokem a ani si nás nevšímají.

Postupně předcházíme několik skupin s průvodcem a nosiči. Další dvě policejní checkpointy procházíme uprostřed takové skupinky. Pod Sidi Chamarouch, kde se většinou zastaví na občerstvení je cesta prázdná.

Akorát se setměním seběhneme známou zkratkou do Imlilu. Obchod/ půjčovna Aztat už má zavřeno. Chvíli přešlapujeme před vraty, když z vedlejšího krámku vyleze prodejce suvenýrů. Když se podíváme na jeho shop, můžeme mačky nechat a on je kolegovi předá ráno. Projdeme si tedy regály s pletenými čepicemi, malovanou keramikou a figurkami velbloudů. Tím je vyřešeno. Vracíme se do našeho střešního kempu. Při brzkém vstávání se výstup na Toubkal dá stihnout za jeden dlouhý den z Imlilu.