Gruzie a Arménie je snad jediný "nesportovní" zájezd, který jezdím, ale jezdím ho ráda. Je to taková směsice kultury, architektury, kuchyně i turistiky. Každý rok dorazí skupinka šestadvaceti cestovatelů různých zájmů i věkových kategorií, ale téměř vždy jsou v převaze učitelé. Kam jinam také vyrazit těsně po vysvědčení, než do země vína a pálenky, že.
Společně se přivítáme na pražském letišti a doufáme, že chaotický začátek prázdnin už se uklidnil. Fronty a hromady ztracených kufrů se nám určitě vyhnou. Letíme s přestupem v Aténách. Řecké aerolinky nám pobyt na palubě zpříjemňují vínem zvaným "Kokotos". Snad díky tomu dorazíme v pořádku do Tbilisi.
Zvykáme si na dlouhé přejezdy
Přistáváme tradičně v nekřesťanskou hodinu 3:50 a čeká nás celodenní přejezd až do Mestie. Naši gruzínští řidiči už poslušně čekají před letištěm. Za ty roky jsou vycvičení k dochvilnosti. Naložíme se do dvou minibusů a opouštíme hlavní město. Ještě se sem vrátíme. Po probdělé noci neobtěžuji výkladem. Na to bude ještě času dost. Probíráme se až první zastávkou u benzínky. Těšíme se na návštěvu první památky. Nejen proto, že si na dlouhé cestě můžeme protáhnout nohy, ale hlavně proto, že klášter Gelati patří mezi skutečné skvosty. O to větší přichází zklamání, když nás zastaví policejní auto s tím, že klášter je zavřený. Dostáváme krátké vysvětlení a tip na náhradní program. Předjíždíme pár kilometrů k sousednímu klášteru Motsameta. Mnohem klidnější místo na skalním ostrohu nad řekou Tskaltsitela. Osobně jsem z přírodního okolí nadšená. Zrovna probíhá bohoslužba a můžeme nahlédnout. Máme tedy kulturní bonus a můžeme pokračovat do hor.
Řeka Enguri tvoří hranici s Abcházií. Podél ní stoupáme klikatou silničkou do Mestie. Přehrada pyšnící se jednou z nejvyšších klenutých hrázi na světě byla donedávna celkem zapomenutá. V posledních letech tu vyrostlo návštěvnické centrum a hlavně pokladna. Prohlídka spočívá v pěší vycházce na hráz, která se pro dnešek skrývá v mlze. Výklad tedy probíhá ve stylu: "kdyby tu nebyl ten mrak, tak byste viděli...."
Vypadá to kousek, ale do Mestie se hrkáme ještě pár hodin, než se konečně ubytujeme u paní Nino a dostaneme místní speciality k večeři.
Poznávání hor, kultury i ostatních účastníků
Hned druhý den vyrazíme na túru k jezerům Koruldi. Přímo z Mestie stoupáme ke kříži s vyhlídkou a zdatnější část skupiny pokračuje až k jezerům. Opět se ukazuje, že rok narození je jen číslo a ti, jejichž věk začíná sedmičkou, dojdou všichni. Následně jsou jednou z účastnic jezera nazvána "kaluží", kvůli které se člověk celý den musí potit do kopce. Můžeme tedy vyrazit na sestup. Letos celkem rychle a s rezervou na večeři, po které přichází seznamovací večírek s domácím vínem a čačou od řidičů. Pravda, nejsem zrovna znalec, dokonce jsem pražák, ale tyto místní produkty ochotně přenechávám těm, kteří ještě neochutnali.
Opět se ukazuje, jak je svět malej. Mezi šestadvaceti klienty z celé republiky i ze Slovenska se najdou kolegové a skorosousedi.
"Pocházím z takové malé vesničky, kterou určitě nikdo neznáte" - "No jasně, my bydlíme hned vedle! A ředitel vaší školy je náš kamarád"
Mestia je hlavním městem Horní Svanetie. Typickou architekturou této horské oblasti jsou obranné kamenné věže. Jednu z nich navštívíme společně hned po snídani. Stará paní Larisa už neprovádí a její nástupkyně se zrovna probudila. Slečna včera slibovala a okamžitě zapomněla, takže dorazí v poněkud rozmrzelé náladě. Její výklad je dosti stručný. Zachraňuje to kolega průvodce Martin, jež v rámci překladu z ruštiny přidává značné množství informací. Sedíme na dřevěných lavicích po obvodu místnosti, kde žila početná rodina i se zvířaty, všichni kolem jednoho ohniště. Nakoukneme do sklepení a můžeme šplhat na věž. Dřevěné schodiště zase o trochu víc zchátralo a díra ve střeše se zvětšila. Vyhlídka na město za to stojí. Kromě pár takových skanzenů a etnografického muzea se dá z Mestie vyrazit lanovkou na hřeben Zuruldi, kde je několik turistických tras. K tomu se rozhodne většina klientů. Já to po menším ochlazení v ledovcové řece beru po svých. Výběh tisícimetrového převýšení mám akorát tak jako odpolední trénink. Další takový mě čeká pěšky zítra v Ushguli.
Rychle do Ushguli, než nám ten středověk zabetonují
Rano vyděsím klientky dlouhými nohavicemi. "Luci, to tam bude taková kosa, že nemáš kraťasy?". Však je mám v batohu, jen jsem se nechtěla lepit na sedačku v autě holýma nohama. Je to skoro na veřejné prohlášení. Po snídani nás vyzvednou džípy, protože naše mikrobusy by se cestou rozlomily vejpůl. Stavba silnice od loňska výrazně postoupila a kromě úseku v nejužší soutěsce je skoro celá vybetonovaná. Pokrok nezastavíš.
I tak se nám malý sesuv půdy postará o zpestření cesty. Kousek skály se vysypal na silnici a čas od času padají další balvany a štěrk. Chvíli na to hledíme spolu s pár dělníky a dalšími, co zůstali v koloně. Bagrista se rozhodne, že to rovnou uklidí a nedbaje další várky balvanů se ohání lopatou. Brzy jedeme. Řidičí se pokřizují, zavřou oči a šlápnou na plyn. Podařilo se. Celá naše karavany čtyř vozů pokračuje prašnou cestou ještě pár kilometrů do Ushguli.
Každý rok je tu znát, jak moderní civilizace ukrajuje že středověkého kouzla. Loni tu zavedli mobilní signál, letos tu na hlavní cestě víří prach mixy s betonem, doplňující zásoby v betonárce zřízené za vsí.
S malou skupinkou vyrážím na vyhlídkový kopec nad Ushguli. Většina jde s Martinem údolím směrem pod ledovec, stékající z nejvyšší hory Gruzie, Šchary. Ten z vrchu vidíme také a ještě mnohem víc. Bonusem jsou rozkvetlé louky. Pestrobarevná zahrádka se táhne skoro až na vrchol označený několika kamennými mohylami. Užíváme si výhledy na všechny strany. Pod námi, na druhé straně vesnice, trčí z hustého lesa věže Tamařiny pevnosti.
Ushguli patří do kulturního dědictví díky svému středověkému rázu obranných věží, kamenných domů a blátivých ulic. Při pohledu z výšky se tenhle ráz začíná rozpouštět mezi novými barevnými budovami turistické infrastruktury. Těžko říct, jak to tu bude vypadat za pár let.
Celá skupina se spořádaně potká v jedné hospodě a odjíždíme načas. Silnici mezitím uklidili, takže návrat do Mestie probíhá bez komplikací. Tím končí horská část zájezdu a přejíždíme k černému moři.
Černé moře, černý písek
Letovisko Ureki se vyznačuje černým magnetickým pískem s léčivými účinky. Černá pláž se vyznačuje tím, že příšerně pálí do chodidel a při plavání v moři si člověk sotva vidí na vlastní ruce. Vzhledem k tomu, že je to skoro jediná možnost, kde si trochu zaplavat stíhám v rámci plážového odpoledne aspoň půl druhého kilometrů podél břehu.
Na večer připravujeme ochutnávky gruzínské kuchyně z dobrot, které jsme nakoupili cestou na trhu. Specialitkou je džondžoli a další nakládané zeleniny, které je prakticky nemožné zabalit tak, aby se jejich “vůně” nelinula celým autobusem. Zatímco sušené ovoce a sýry většinou zmizí celkem rychle, tyhle aromatické pochoutky obejdou několik koleček, než se najde někdo komu zachutnají. Samozřejmostí je i zelená limonáda Tarchun a domácí koňak z láhve od Coca-Coly. Zatím nikdo s bílou holí neskončil.
Další z místních specialit ochutnáme zítra cestou do Gori. Sladká rozinková placka Nazuqi primo z pece ve stánku u silnice. Pracovně to nazývám rozplácnutá vánočka.
Gori a Uplisciche
Hodně z dálnice mezi Kutaisi a Tbilisi už je v provozu a tak frčíme mezi tunely a mosty. Na výklad do mikrofonu nic moc, ale lepší než se plácat klikatou silnici údolím. Z té jsme ještě loni koukali na většinu mostů, jak čínské firmy teprve betonovaly pilíře. Zase ten pokrok.
To v Gori se zastavil čas. Průmyslové město je rodištěm velmi slavného Gruzínce. Stalinovo muzeum je prakticky jediným turistickým cílem ve městě. Monumentální budova stojí na konci parku na místě bývalé zástavby. Z té zbyl jen Stalinův rodný domek zastřešený obrovským altánem. Vedle parkuje zelený obrněný vagón, kterým se přepravoval.
Po prohlídce předjíždíme do skalního města Upliscikhe. Jedno z nejstarších archeologickych nalezišť v Gruzii, ve skalách nad řekou Mtkvari. Na stejné řece, mnohem výš proti proudu, skoro až u tureckých hranic, leží duchovně ještě významnější Vardzia. Ta bývala v programu až to loňska. Letos navštívíme pouze tyto skalní útvary s vytesanými komnatami a chrámem na vrcholu hory. Po rozpálené skále pobíhají ještěrky a my začínáme pociťovat pořádné horko v nížině.
Tbilisi, hlavní město Gruzie
Příjezd do hlavního města proběhne hladce a na zítra vyhlašujeme volný den. Tbilisi nabízí pestrou směsici starého města, moderní architektury, zapadlých uliček i rušných bulvárů, klidných chrámů i blikajícího zábavního parku. To všechno se dá propojit docela slušnou vycházkou s nemalým převýšením. Každý si vybere, co je mu po chuti. Chystám se oběhnout vzdálenější lokality, kde jsem ještě nebyla. Na poslední chvíli měním plány, když mě akční skupinka zlanaří do taxíku ke Kronice Gruzie. Obrovský monument, gruzínský stonehenge, se tyčí nad přehradou zvanou Tbiliské moře.
Vybíhám tedy odsud. Moje exkurze začíná obrovským hřbitovem, zapadlou čtvrtí rozsypaných se domečků a sídlištěm. Přebíhám řeku, abych se podívala k zajímavé budově Bank of Georgia. Pestrou směsicí sídlišť a moderních výškových budov mířím do kopců. K jezeru Turtle Lake jezdí lanovka jak ze strašidelného filmu. Okolní restaurace a zipline jsou pro obyvatele města místem trávení volného času. Vyhlídla jsem si kopec s vysílačem a kótou 1011 m. Je to pořádně do kopce a odpolední vedro že mě vytáhlo snad už celou slánku. Ale ty výhledy! Obrovský vysílač na hoře Mtatsminda je kdesi pode mnou a za ní celé město.
Sbíhám širokou cestou k zábavnímu parku a vyhlídce na město u horní stanice lanovky. Tou dorazí úderná skupinka, co mě ráno vytáhla ke Kronice Gruzie. Rozhodli se překonat své strachy na ruském kole. Já už nepřekonávám hlad a raději scházím do starého města. Tady je vždycky něco nového k vidění.
Trocha křesťanské historie
Nazítří míříme do nedaleké Mcchety. V Gruzii je to jedno z nejposvátnějších míst. Tady bylo ve 4. století díky poutnicí svatou Nino přijato křesťanství za státní náboženství. Katedrála Sveticchoveli byla donedávna největší v zemi. Předčila ji až v roce 2004 obrovská Tsminda Sameba, kterou máme kousek za hotelem. Dnes je zrovna svátek svatého roucha. Podle legendy sem prorok Eliáš přinesl Kristovo roucho a jeho sestra Sidonia zemřela štěstím. Svírala ho tak silně, že ji museli s rouchem pohřbít a na jejím hrobě vyrostl zázračný cedr, z jehož dřeva postavili první křesťanský kostel. Bazilika, jež ho nahradila je dnes plná lidí. Na bohoslužbu přijeli i filmaři. Ve Mcchetě navštívíme ještě klidnější Samtavro a kostelík Jvari na přilehlém vršku.
Odpoledne je možnost se z toho vedra zregenerovat v horkých sirných lázních a večer se společně potkáme v hospodě. Z terasy Chinkali house sledujeme ruch okolního města v zapadajícím slunci. Tradičně řešíme chaotickou obsluhu a neschopnost rozúčtovat útratu mezi hosty u jednoho stolu. "Oblíbené" role výběrčího se tedy ujímám já. O patro níž mezitím probíhá ukázka tanečků místního souboru a poté nás babky, křepčící v rytmu disco, přizvou mezi sebe. Taková folklorní ukázka je ideálním rozloučením s gruzínskou části zájezdu.
Bohužel se loučíme i se dvěma účastníky, kteří nás opouští ze zdravotních důvodů. Objednávám s nimi letenky rovnou na zítřejší dopoledne. Do večera budou doma.
Přes hranice a do Jerevanu a hned ráno na panáka
Nás čeká dlouhý přejezd do Arménie. Na hranici strávíme přes dvě hodiny, z toho nejvíce ve frontě na výstupní razítko z Gruzie. V dlouhé budově je k nehnutí a pod výdechy klimatizace se na dlažbě povalují toulaví psi. Překračujeme jednoho za druhým a pomalu se posouváme k ospalému celníkovi. Arménská strana jde překvapivě rychle. Brzy předjíždíme rozkvetlé horské pláně. Ten čerstvý vzduch a prostor v Jerevanu nebude.
První zastávkou je magický klášter Sanahin. Kamenná stavba vysoko nad Kaňonem má své kouzlo.
Hned ráno nás čeká prohlídka koňakárny Noy s ochutnávkou. Jazyk, zauzlovaný arménskými jmény při překladu historie podniku, mi rozplete až archivní portské dvě patra pod zemí. Stačí přijít mezi obrovské dřevěné sudy a člověka praští přes nos andělský odpar alkoholu. Další rána přijde, když vylezeme zpátky na sluníčko. Přicházíme k prostřenému stolu...ale...je toho nějak málo. Zaměstnanci si popletli osm a osmnáct. Rychle tedy dolívaji deset ochutnávek. Sklenka pětileté a sklenka desetileté brandy. Přeložím, jak se pozná stáří nápoje a jak ho správně pít. Symbolicky smočím rty a zašklebím se. Nepoznám rozdíl. Jsem prostě pražák, pro mě je toho škoda. Naštěstí mám skvělého kolegu, který se rád obětuje a postará se o můj příděl.
Letošní zájezd odletěl nezvykle v pátek místo soboty. Pro nás to znamená pár šedivých vlasů navíc, protože i v Arménii má většina muzeí v pondělí zavřeno. Tedy i muzeum genocidy. Musíme upravit program a dnes se podíváme do Ecmiadzinu. Svatostánek už je skoro po rekonstrukci. Skoro. Na webu visí "Will be finished in 2022", ale na katedrále stále visí lešení. Zbytek areálu svítí novotou, francouzští dokumentaristé natáčí střechu z dronu, ale my se dovnitř prostě nepodíváme.
"Nebojte se, genocida bude", podaří se mi rozesmát autobus, když s omluvou oznamuji přesun návštěvy muzea na závěrečný den. Než dojedeme na hotel, máme bonusovou exkurzi po místních pneuservisech. Jednomu autu uchází kolo. Ale na co měnit, když i pneumatika bez vzorku jde ještě zalepit, že.
Zbytek odpoledne strávíme na trhu nákupem druhé části gastronomického okénka. Ochutnávky místní kuchyně jsou oblíbenou součástí zájezdu. V hotelu máme půjčenou konferenční místnost, takže vypadáme trochu jako u maturity. Martin jako správný moderátor doplňuje kolující dobroty ukázkami arménské hudby. Ze všech těch slavných interpretů bych nejraději zůstala u jednoho a to System of a Down.
Na závěr večera ještě někteří stihnou vyběhnout na zpívající fontánu. Každý večer se na Náměstí Republiky koná show světel, vodotrysků a vážné i nevážné hudby.
Aragats a bouřka v horách
Na deště nejsme v Jerevanu zvyklí a tak z různých předpovědí věříme spíše těm suchým. Túru na Aragats, nejvyšší horu Arménie, znám zatím jen za slunečného počasí. Maršrutkami se dostaneme až do tří tisíc metrů nad mořem. Motory řvou, řidiči nadávají, ale prostě to vyjedeme. Úzká silnička končí u bývalé meteostanice. Dnes tu funguje hospoda. Jezero Kari Lich (3100 m) ke výchozím bodem túry na jižní vrchol vyhaslé sopky Aragats. Kolem obrovského kráteru jsou celkem čtyři skalnaté vrcholy. Nejvyšší, severní (4090 m), je poměrně náročný, zatímco náš cíl vidíme od jezera. Tedy vidíme spíš mrak, který se na něm usadil. Stoupáme vyšlapanou cestou obklopenou modrými květy. Mlha se stahuje a začíná nás obklopovat. Spadne pár kapek. Oblíkáme se. Nad vrcholem varovně zahřmí. Ne, nebylo to letadlo. Zahřmí znovu. Točíme se, jdeme dolů. V bouřce na vrchol nepokračujeme. Chvíli to vypadá, že by se mrak mohl rozkoukat a přichází nápady stoupat dál. Naštěstí se velmi brzy potvrdí, že bylo správné to otočit. Obloha je čím dál černější a akustický doprovod sílí.
Suchou nohou to stihneme do hospody, kde se objednává místní specialita pro odvážné, polévka Chaš. Silný vývar z pařátků, nožiček a zobáčků se podává s česnekem a chlebem lavaš.
Jak dojdeme do auta, spustí se slejvák. Kroupy odletují od čelního skla a můžeme být rádi, že v tom nejsme někde na kopci. Dole ve městě už je teplo, ale na zlepšení viditelností pršelo pořád málo. Hora Ararat je tak blízko a současně tak daleko. Kvůli smogu není z města vidět.
Kláštery, jezero a hřbitov
Středa je ve znamení dlouhého okruhu s několik zastávkami. První je u Sevanského jezera vedle kláštera Hayravank. Koupání povoleno, dokonce doporučeno. 1900 m n. m, 19°C, moc lidem se nechce. Uplavu kilometr podél břehu, málem se zamotám do podvodních rostlin a chvili je mi dokonce zima. Dlouho mi to nevydrží.
Nedaleký hřbitov Noratus je místem s největší koncentrací arménských Kačkarů, zdobených křížových kamenů. Nejsou to jen náhrobky, ale také pamětní kameny připomínající významné události z dějin země. Po celé Arménii jsou jich desítky tisíc.
Pokračujeme výjezdem do Selimova průsmyku. Směr okruhu je daný právě výjezdem do sedla. Z druhé strany bychom auta uvařili. Zpomalí nás rozkopaná silnice, kterou musíme rychlostí báby s nůší kličkovat mezi bagry. Kola víří oblaka prachu, že skřípeme zuby i za zavřenými okýnky.
Za sedlem stavíme u Orbeilanova karavanseraje. Místo si tedy uměli vybrat. Vyhlídka od kamenné budovy středověkého zájezdního hostince je famózní. Tam daleko dolů, tou klikatou silnicí budeme sjíždět. Brzdy jsou trochu cítit, ale fungují. Zato jedno z aut v následujícím výjezdu přestává táhnout. Řidič několikrát chcípá a startuje a ujišťuje mě, že všechno je v pořádku. Práskající výfuk mu moc za pravdu nedává, ale jedeme.
Můj nejoblíbenější klášter je Noravank. Soutěska v červených skalách a uprostřed budovy kláštera ze stejného materiálu. Tohle místo má své kouzlo. Mnohem víc než historicky významnější Chor Virap, od kterého je největší šance vidět Ararat. Známá fotka kláštera se zasněženou sopkou v pozadí ale pochází z nějakého výjimečného dne po dešti a navíc z dronu. Návrší za klášterem sice dává pěkný výhled, ale úhel je prostě jiný.
Význam místa spočívá v přijetí křesťanství jako státního náboženství. Arménie byla v roce 301 první na světě a to po zázraku, který přesvědčil tehdejšího krále Trdata III. Ten věznil svatého Řehoře 13 let. Kobka, ve které světec zázračně přežil je dnes přístupná po žebříku a představuje nejposvátnější místo kláštera.
Pro nás je zázrak, že se ještě neroztekly podrážky na asfaltu. Navečer je araratská nížina rozpálená sluncem a vzduch se ani nehne. Je vedro k zalknutí, ale když si vzpomenu, že tady máme z předchozích let zájezdový rekord 46 stupňů...tak je vlastně ještě docela příjemně.
Zbývá přejet do klimatizované restaurace na společnou večeři. Na zpáteční cestě akorát tak dobíháme do hotelu s prvními kapkami, než se strhne bouřka.
Rezervace Chosrov a veselá jízda
Ráno vydrží pár hodin být celkem příjemně. Akorát tak než od chrámu Garni sejdeme k řece. U jediné antické památky na území bývalého sovětského svazu začíná túra do rezervace Chosrov. Skupina "hospoda" projde údolím s čedičovými varhany a míří rovnou do rybí restaurace. Skupinu "zřícenin" (přece to nebude "A") vedu ke vstupu do rezervace a na ruiny chrámu Havuts Tar. Loňská štěňata vyrostla to padesátikilových mazlíků, tak radši spořádaně platíme strážci a stoupáme ke zřícenině z černých a červených tufů poskládaných do šachovnice. A když už svačina, tak na vyhlídce. Antický chrám Garni vidíme na protější straně kaňonu. Opačným směrem, na konci údolí, máme další cíl, jeskynní klášter Geghard.
Vyzvedneme skupinu z hospody a společně tam jedeme. Tedy...vyrazíme. V úzké strmé uličce objížďky se druhé auto zastaví. Zvládne akorát tak zacouvat na širší plácek a je hotovo. Prasklý klínový řemen a zadřené ložisko. A to jsme si zrovna říkali, jaký máme slušný čas. Teď tu sedíme v horku pod stromem a sledujeme řidiče, jak s hlavami strčenými pod kapotou zuřivě telefonují.
Kolik turistů se vejde do jednoho patnáctimístného Mercedesu? No přece celý zájezd. Naskládáme se jak do pražské tramvaje v ranní špičce a předjíždíme na Geghard, klášter částečně vytesaný ve skále. Zajímavé jsou podzemní kaple i skalnaté okolí. A ještě zajímavější bude cesta zpátky. Druhé auto nacházíme v polorozebraném stavu a zavřené. Lezu dovnitř okýnkem, abych otevřela dveře. Přijíždí druhý řidič s mistňáky a vezou náhradní díly. Tak to je pohoda, oprava na pět minut. Pomůže pár klientů, ale i tak se nedaří řemen nasadit ani tolika hlavám. Asi po desáté pětiminutovce se zase všichni nakládáme do jednoho busu a s hlasitým zpěvem se vracíme do Jerevanu. Hodina sezení v uličce se dá tak nějak přežít. Ještě v noci pak z okna slyším jak řidiči před hotelem trápí motor, aby zítra fungoval. To bych si tedy vyprošovala. Aspoň ještě den, ať se dostaneme na letiště.
Trnitá túra na závěr
Program závěrečného dne je nabitý. Začínáme novinkou v programu, túrou kaňonem řeky Kasach. Jako průvodce musím dodržet program a tak po prohlídce kláštera Hovhannavank scházíme mezi skalami k řece. Doprovází nás pejsek z vesnice. Starostlivě odhání koně, aby nám nepřekáželi, vyvalí se v hromadách jejich trusu a pak se diví, že ho nikdo nechce drbat.
Až sem by to docela šlo. Pěšinka podél řeky tu ale nějak chybí. Přeskakujeme kývající se balvany a prodíráme se ostružiním. V itineráři mám osmikilometrový pochod na tři hodiny a za hodinu jsme ušli jeden. Je čas přehodnotit plány bez ohledu na instrukce zadávané od stolu, které tímto nesplním. Hlavně, aby se tu nikomu nic nestalo.
Účastníci začínají projevovat známky únavy i obav o přežití. Z mítinky se škrábeme ke kapli nad námi. Naštěstí tu zrovna je kostelík přístupný od vsi, jen se k němu musíme dostat prudkým nestabilním srázem. Kamínky ujíždí pod nohama. Některým podáváme ruce, jiné strkáme za zadnice. Oddychneme si, když po kamenných schodech stoupáme mezi domy. Teď ještě zavolat autobusy. Naštěstí nám u řidiče zůstal jeden účastník, kterému se nechtělo na túru a je dostatečně gramotný k nastavení souřadnic do navigace. Potleskem vítáme Járu a pokračujeme k dalšímu klášteru z programu. Jako průvodce hned musím oznámit, že trasa, kterou jsme dostali do programu, byla nebezpečná a že po zhodnocení stavu terénu na místě není možné bezpečně absolvovat program. Není to zrovna oblíbená část průvodcovské činnosti, ale nemůžu riskovat zranění.
Ani další zastávka nepatří mezi mé oblíbené. Muzeum genocidy prostě není veselé téma. Stojí za to, poučit se o historii, ale člověku to na úsměvu nepřidá.
Zbývá ruina katedrály Zvartnots. Stavba byla svého času obrovská a velmi významná. My už spíš jen přežíváme, jak teplota vzduchu roste. Na pár hodin se vracíme do hotelu, kde se můžeme zcivilizovat před závěrečnou večeří s kulturním okénkem. Nějak se přeci ten čas zabít musí, když letíme až ve čtyři ráno.
Po půlnoci se před letištěm loučíme s řidiči a čekáme na odbavení. Desetihodinový přestup v Aténách je možno využít k návštěvě města. Aktuální teploty přesahují čtyřicítku. V ulicích je pořádná výheň. Ti nejodvážnější dokonce vystojí hodinovou frontu na Akropoli, aby nepřišli o kulturní zážitek. S téměř dvouhodinovým zpožděním pak nastupujeme do letadla směr Praha.
Obě země jsem si stihla oblíbit a s každým zájezdem prodlužuji seznam míst, která by stála za další návštěvu.
Comments