GR20 z jihu Korsiky na sever

Přes hřebeny a vrcholy nejkrásnějšího a také nejtěžšího treku v Evropě. 

červen 2024

Výletu předchází proces doplňování vybavení a vyměňování starých kousků za nové a lehčí. Když David odchází z obchodu ověšený taškami těsně před zavíračkou, ptá se prodavač: “A kdy že to letíte?” - “Zítra ráno”. Chudák za pultem z toho málem spadne na záda. Na zkoušení není čas. Celý ten seznam se musí naskládat do batohu i se zásobou jídla. Zbývá čas na celé tři hodiny spánku. Cesta na start treku tentokrát vydá na celou kapitolu.

Abychom si zvykali na včasné vstávání, hlásíme se v šest ráno na letišti v Ruzyni a jen s mírným zpožděním pak dosedáme v italské Pise. Kromě slavné zvonice, známé díky chybě středověkého statika, tu nic moc k vidění není. Cestu pěšky z letiště na nádraží si tedy mírně protáhneme o kulturní zacházku, než se svezeme do Livorna. Cesta vlakem trvá čtvrt hodiny.

Hlavní bod programu je nákup plynových kartuší v Decathlonu na předměstí. Ubytujeme se nedaleko přístavu, abychom ráno nešli moc dlouho. Zbytek večera strávíme nad italskou pizzou a zmrzlinou.

Na snídani máme značně omezený čas, ale to nevadí. Kromě výborné kávy a trvanlivých croissantů nás totiž nic jiného nečeká, takže do přístavu přijdeme dřív jak předepsanou půlhodinu do odjezdu. Z hotelu to byl jen kilometr a půl, ale další dva a půl naběháme přístavními koridory pro nákladní auta, protože zkratku pro pěší tu nevymysleli. Z prostoru garáží jedeme výtahem, co vypadá jako průmyslový mrazák. Trochu ve mě hrkne, když dveře nejdou otevřít. Stačí trochu zabrat. Místo v osm vyplouváme po půl desáté. Moře nám chystá trochu divočejší plavbu, takže přípravy se protahují. Za pomocí dvou asistenčních lodiček se dostáváme z úzkého přístavu. Kapitán se v tom větru asi trochu zapotil, jak těsně projíždíme betonové zákruty. Teprve na volném moři začne ten pravý cirkus. Voda stříká až na vrchní paluby a pasažéři pomalu mění barvy do zelena. Loď sebou hází a nárazy vln do přídě otřásají palubami.

Proti větru plujeme pomalu a v době plánovaného příjezdu jsme sotva v půlce cesty. Času na studování trasy máme najednou až moc. Chraplavý rozhlas blekotá omluvu a pro každého pasažéra vodu a špagety zadarmo. Další hlášení: "sorry, jen voda, špagety byl omyl."

Autobus z Bastie jede ve čtyři. My měli dorazit v půl jedné a stopovat, abychom nečekali dlouho. Autobus dávno ujel a my čekáme před přístavem. Před námi stojí jedna loď, za námi další. Kvůli špatnému počasí a technickým problémům a kdovíčemuvšemu dalšímu přístav nepřijímá. Musíme čekat. Po jedenácti hodinách la lodi, která už měla být už dávno vyložená zpátky v Itálii, vyhlašují "free pasta". Tentokrát opravdu. Fasujeme papírový talířek kolínek s kečupem.

Čekání pokračuje. Trochu se obáváme, aby z toho nebyla nějaká moderní alternativa čtyřicetidenní karantény, kterou zavedli pro středověké námořníky v době morové epidemie.

Hlášení číslo asitakstopadesátosm nás zve k vylodění. Sejdeme se tedy v garáži a v atmosféře nastartovaných motorů čekáme další půlhodinu, než rozchodí zaseknutá vrata. Huraaaá. Všichni zatleskají. Předčasně. Kapitán netrefil parkování a musí ještě o dva metry couvnout, abychom dosáhli na břeh. Na druhý pokus to vyjde i s vraty a my vstupujeme na ostrov Korsika.

Je půl jedenácté a touhle dobou jsme chtěli dávno spát ve stanu v prvním kempu.

V terminálu nám poradí nejbližší hotel a po chvilce napětí před zavřenými dveřmi dostáváme i postel na dnešní noc.

Ráno zkoušíme chvíli stopovat, ale není čas jít dál za město, takže o půl deváté se nakládáme do autobusu směr Porto Vecchio. V Sainte Lucie de Porto Vecchio vystupuje půlka autobusu, což znamená pár dvojic trekařů. Projdeme vesnici a stopujeme na silnici do Conca, oficiálního startu GR20.

Ujdeme pár zatáček a sveze nás starší pán v terénním autě. Jeden na sedačku, druhý do kufru a jedeme. Francouzsky se ptá odkud jsme a pak k našemu překvapení spustí česky. V roce 1980 v Praze pracoval na ambasádě a pořád má perfektní výslovnost. Úplně nám spadne brada. Pamatuje si co kde je po Praze a příští týden prý půjde trekovat z Vizzavony. Vysadí nás v Conce u hřbitova a popřeje nám šťastnou cestu. Děkujeme.

Den 1: Conca - Refuge d'i Paliri

den žulové fantazie a vyhlídek na moře.

V poledním žáru stoupáme vesnicí k odbočce - začátku značené trasy GR20. Během odpoledne potkáme pár hikerů v protisměru. Ti už to mají za sebou a nás čeká 180 km horami Korsiky z jihu na sever, do Callenzany.

Další skupinka proti a mezi nimi chlapec se psem v krosně. Bílý samojed funí víc než páníček, ale v batohu vypadá spokojeně. Svého nosiče se drží packami kolem krku a přes rameno kouká na cestu.

Procházíme skalní branou Bocca d'Usciolu a nemůžeme se nabažit výhledů zpátky na moře. V dáli jsou vidět hory nedaleké Sardinie. Přichází klesání k vodopádku Casdade de Punta Pinzuta. Voda pomalu stéká po tmavé skále a do tůňky se dostává už slušně ohřátá. Ideální na první koupačku a příjemné ochlazení. Však se tu na plovárnu skoro stojí fronta.

Celá nás stoupání do sedla Bocca Villaghello (1065 m). Vyhlídky na moře za námi a nekonečné skály všude kolem. Jeden by z toho zakopl, když neví kam se koukat dřív.

Procházíme pohádkovými kulisami žulových útvarů. Do žluta zbarvené skály oblých tvarů jako by vytvořil nějaký bláznivý umělec. Co kus, to originál.

Dostáváme se do lesa a k prvnímu tábořišti Refuge d'i Paliri. Chatičky rozmístěné podél trasy GR20 spadají pod správu přírodního parku Parc naturel régional de Corse. Sestávají většinou z kamenné budovy s hospodou a zázemím, ubytovny s pár postelemi, stanů k pronájmu a míst pro vlastní stany. Hygienické zázemí je jednoduché: pár suchých nebo eko-záchodů a studená, někde i teplá sprcha. Elektřina většinou ze slunce a vaří se na plynu. Častou jsou i přístřešky pro vaření na vařičích.

Refuge Paliri je celé v lese a místa pro stany se hledají mezi stromy. Není jich moc, ale takto před hlavní sezonou se dá docela vejít. Bonusem je vyhlídka na údolí. Před setměním se zvládneme akorát tak zabydlet a navečeřet. 

Den 2: ‎Refuge d'i Paliri - Refuge d'Asinau

První alpská varianta

Ranní depo není a nebude naší silnou stránkou. Poláci, kteří s námi jeli trajektem i autobusem už jsou dávno pryč. Nesou obrovské batohy a hlavně slečna vypadá, že nemůže dojít moc daleko. Brzy je předcházíme. Cestou do sedla Bavella potkáváme ukecanou Australanku Sandru. Jde sama a už má většinu trasy za sebou. Na další chatě máme prý pozdravovat dvě polské kamarádky s velkými psy.

Bavella je silniční sedlo s hotelem, restaurací a malým obchůdkem. Při konzumaci se tu dá i dobít telefon, tak chvíli sedíme u kafe. Brzy dorazí Poláci a objednávají si velké hamburgery. Za těch tři sta metrů, co stoupáme po silnici nás předjede asi tak sto motorek. Je krásný den a výletníci vyrazili na vyhlídku. Burácející motory jsou slyšet hluboko z údolí ještě když stoupáme k odbočce v lese.

GR20 má kromě základní trasy několik variant nazvaných "alpine". To znamená více kopců, více skal, náročnější terén a taky více vyhlídek. První z nich se odpojuje hned nás sedlem a vede přes skalnaté vrcholy Auguilles de Bavella. Prudkým stoupáním se dostaneme do mraku, který na chvíli zahajuje vrcholy, mezi nimiž se cesta proplétá. Slunce vítězí a my si užíváme vyhlídky. Pod Punta di a Vacca sbíráme šnitlík na večeři. Že sedla ‎Bocca di u Pargulu (1662 m) klesáme podobně strmě na klasickou trasu, která skály obchází údolím.

Na závěr stoupáme k Refuge d'Asinau. O něco níže míjíme poněkud logičtěji umístěnou Bergerii stejného jména. Chata s kempem je vystrčená na stráni a naprosto nekrytá proti větru, což je daň za výhled přímo od stanu. Horko-těžko najdeme plácek pro náš stan. S vchody na obě strany jsme na místní poměry docela roztahovační. 

Pozdravujeme dvě Polky se psy, jedním huskym a jedním vlčákem. Sprchy tady mají jen studené. O tom, že se David překoná, ví minimálně polovina kempu. Zbytek je zaměstnaný přenášením stanů postavených poblíž heliportu. Chatař stojí na tom kousku betonu jako na pódiu a hlasitě čistí prostor pro bezpečné přistání. Naštěstí jsme dost daleko, ale zvědavost nedá. David vybíhá že sprchy akorát v ručníku, aby rovnou schytal oblak zvířeného prachu. Týpek přiletěl asi jen na kafe. Žádné záchranné drama se nekoná a když se za pár minut znovu roztočí vrtule a pilot se vrhá po hlavě ze svahu, lidi v klidu přenáší stany na původní místa. Sezóna teprve začíná a už teď ne tu docela plno.

Den 3: Refuge d'Asinau - Refuge d'Usciolu

Přes Monte Incudine a vypálenou nížinou

Ráno se v kempu perou psi. Nejen ti dva, ale spousta dalších si hlasitě vyměňuje názory, takže budíček zaručený. Tentokrát zvládneme vyrazit před osmou a rovnou se zahřejeme v ostrém stoupání. Při plánování mě zaujalo 450 výškových metrů na 1,5 kilometru. Nad námi se tyčí Monte incudine, přes kterou vede alpská varianta. Nejostřejší stoupání je ale do sedla Bocca Stazzurana. Tady se odpojuje varianta "alpin" a vede přes vrchol Monte Incudine (2134 m). Stoupání po hřebeni je mírnější a za chvíli jsme u jednoduchého dřevěného kříže. Výhledy jsou nádherné, jako ostatně tady všude kolem.

Sestup po hřebeni je za odměnu. Žádné prudké klesání a pěšinka, takže se jde snadno až do sedla Col de Luana. Dáme se doleva dolů a na louce potkáváme první stádo krav. Hned pod nimi, na kraji lesa narazíme na pramen, který jsme neměli ani v mapě. Vody ještě máme dost, tak scházíme až dolů k řece. Je to ještě pár set metrů poskakování po kořenech bukovým lesem.

V mapě je značený most. Uprostřed koryta leží jeho zbytky. Voda se dá v pohodě přeskákat po kamenech. Než se do toho pustíme, dáváme si kávovou pauzu na padlém kmeni několik set let starého stromu. Sledujeme, jak ostatní přechází řeku a škodolibě se bavíme na účet chudáka, kterému uklouzne noha a vykoupe si celý batoh. Naštěstí to pak zvládneme suchou botou.

Následujících pár kilometrů patří k těm málo výjimkám, kdy se na GR20 jde pohodlně pěšinou v trávě. Nejdřív přecházíme několik celkem čerstvých spálenišť. Keříky jsou ohořelé na jednu stranu od cesty, která jako kdyby utnula šíření ohně. Černé pahýly střídá golfový trávníček a meandrujícími potůčky. Totální kýčovka.

Z rozcestí přichází stoupání na hřeben. Než se dostaneme do skal, míjíme udržovaný pramen ‎Source de la Bocca di l'Agnone. Dalo by se tu i tábořit na louce pod ním.

Pěšina stoupá nad vegetaci a žulový hřeben připomíná Tatry. Z poznámek těch, co šli před námi si pamatuji varování, že dojít na chatu trvá dlouho. Nejdřív se to nezdá, ale na posledních dvou kilometrech uznávám, že měli pravdu. Poskakování po kamenech a přelézání z jedné strany na druhou zabere dost času.

Chatu Refuge d'Usciolu vidime z dálky a díváme se na ní dlouho, než se přiblížíme. Ve svahu pod hřebenem se krčí chaloupka a pod ní stany na dřevěných platformách. Všechny bílé pronajímatelné stany tu nakoupili v Decathlonu a vejdou se jen na dřevěné konstrukce. S vlastním stanem (tomu se tu říká "bivouac") si musíme najít místečko ještě o kousek níž, takže dojít do sprchy a zpátky znamená podle hodinek splnit denní porci vystoupanych pater. Ze čtyř sprch je dokonce jedná teplá. Kdokoliv vyleze, říká "bouillon". Na stejné platformě stojí čtyři  kosmické super-eko-kadibudky, kde se místo splachování šlape na pedál a hovínka odjedou na pásu k ekologické likvidaci.

Kousek od stanu máme přístřešek s vodou a plynovým vařičem. Takové jsou ve většině tábořišť, takže kdyby si člověk troufl spoléhat, že budou fungovat, půjde lehčí. Každopádně plynových bombiček máme zbytečně moc.

Při přípravě večeře potkám Němce, co dnes přiběhl z Vizzavony a zítra asi dojde až do Conca. Spěchá, takže ani moc neví, kudy prošel. My jsme na cestě třetí den. Většina turistů jsou Francouzi a z angličtiny znají podobné základy jako já z francouzštiny. Když se tedy s dalším kolemjdoucím snažíme udržet konverzaci, končí to u několika naprosto smíchaných vět.

Den 4: Refuge d'Usciolu - Relais San Petru di Verde (Col de Verde)

Počasí nám dává lekci

Až do další chaty nemá být voda, tak se dostatečně zasobime ještě před odchodem. Cesta po hřebeni je rozepsaná asi na šest hodin a na vodu opravdu nenarazíte. Přibližně v polovině se přechází sedlo Bocca di Laparo (1525 m). Kousek (sto výškových metrů) odsud je v mapě značený zdroj vody, ale neověřujeme.

Cestou odbočíme na bonusový vrcholek Punta della Cappella (2041 m). Batohy necháme v křoví u cesty a po žulových balvanech hopsáme ke křížku. Další chata je na dohled.

Z hřebene scházíme kousek před Refuge de Prati. "Prati" si z italštiny překládám jakou "louky" a název sedí. Chata se nachází na travnaté pláni a mezi stany se pasou koně, osli a všechny ty jejich smíšeniny. Doplníme vodu a na chvíli se posadíme na svačinu. Koník přijde až ke stolu a strčí hlavu rovnou mezi nás. Spokojí se i se zbytky rozdrobenými na obalu jedné z instantních dobrot. Čeká nás sejít něco přes 500 výškových metrů z‎ blízkého Bocca d´Oru a přejít silnici na Col de Verde. Výhledy se noří do mraků. Podle poslední dostupné předpovědi má dnes odpoledne spadnout pár kapek, ale nic velkého. Proti nám stoupají lidí v pláštěnkách. Brzy nás těch "pár kapek" donutí se také zahalit do nepromokavého. Do goráčovky se mi nechce, takže v ultra-pláštěnce vypadám jako kdybych utekla ze supermarketu. Hospoda v sedle je celkem plná. U krbu se suší skupinka cyklistů, tak se k nim přidáváme. Venku prší čím dál víc, tak se rozhodneme tady zůstat v kempu. Původní plán byl dojít až na ‎Bergerii de Gialgone, ale můžeme si dovolit počkat na lepší počasí. Teplou vodu tady mají, dokonce i celkem slušné místo pro stan.

Den 5 - Col de Verde - Bergerie d'Alzeta

Doháníme zpoždění, ale spěchat nemá cenu

Les po dešti je plný vody, ale cesta je zpočátku docela pohodlná. Klasická varianta GR20 vede převážně zalesněnými úbočími a mezi Bergerií de Gialgone a chatou Capanelle nemá velké převýšení. My volíme alpine variantu a tentokrát tak trochu po svém. Cílem je přejít Monte Renoso (2352 m) a ze severní strany sestoupit na klasickou trasu.

Neznačenou lesní zkratkou stoupáme k Bergerie des Pozzi. Celou dobu stoupáme podél potoka a těsně před chatou se otevře výhled na louky a hory před námi. Bergeries des Pozzi je opuštěná salaš s krásným výhledem a zdrojem vody. Takové romantické místo akorát na kávovou pauzu.

Hřeben Crête de Pietradione zahrnuje několik vrcholů mezi Punta Cappella a "naším" Monte Renoso. Stoupáme směrem na Monte Torto. V údolí pod námi se potok rozlévá do tisíce jezírek a na louce vytváří originální vzor. Jde se celkem pohodlně pěšinou po straně hřebene. Až závěrečné stoupání na Monte Renoso se stává klasickým hopsáním po balvanech a skalkách.

Pod námi se leskne Lac de Bastani, severní svahy hory jsou stále plné sněhu. Kolem jezera sestupujeme k chatě ‎Refuge d'E Capannelle. Do lyžařského střediska o třech vlecích vede horská silnice, takže obchůdek je trochu lépe zásobený. Postavíme se do fronty a ... no neee ... to není možné, kdo to před námi stojí. Poláci. Nějakým záhadným způsobem se sem dostali dřív než my. Jasně, že vůbec nezávodíme, ale jak se sakra zrovna tihle mohli tak rychle přemístit?! Dopředu prozradím, že tady je už opravdu vidíme naposledy a ani s dalšími bonusovými variantami se tolik nezdržíme a tím pádem ani nevíme, kam vlastně došli.

Do Vizzavony je to 12 kilometrů, spíš z kopce, bez lezení, ale ani ne moc rychle. Vyrazíme odpoledne s tím, že na cestě jsou ještě dvě Bergerie a jedna kousek na odbočce. K té bychom se rádi podívali, ale býk, který se zrovna potuluje po louce, je jiného názoru. Jdeme tedy dál pěšinou lesem a jen velmi pozvolna ztrácíme výšku. Blížíme se k další salaši. Z lesa je slyšet hýkání osla, tak čekáme, že tam někdo bude.

Bergerie d'Alzeta má v mapě značku občerstvení, ale dlouho už tu nikdo párky neprodává. Na dveřích visí rezavý zámek a zdroj vody je neudržovaný. Beru tedy z potoka pod cestou a na pití raději filtrujeme. Stan se vejde těsně před budovu a večeříme u stolu s výhledem skoro až na moře. Zmatený osel pořád huláká kdesi ve svahu a úplně přehluší kukačku i další ptáky. Jinak je tu naprostý klid.

Den 6: Bergerie d'Alzeta - Vizzavona - Refuge de L'Onda

Chlebový den

Vstáváme akorát tak na východ slunce. Rovnou ze spacáku pozorujeme, jak se slunce vyhoupne nad moře mraků a brzy začne nemilosrdně pálit. Rychle balíme stan. Už před šestou tudy procházejí první hikeři. Z Vizzavony to velmi svižně mohli mít něco málo přes hodinu. To samé teď půjdeme dolů.

Motivací je snídaně v "civilizaci". Hladoví scházíme do Vizzavony. Silnice mezi městy Corte a Ajaccio dělí trasu GR20 na severní a jižní část. Tu máme právě za sebou. Kdo přechází jen jednu polovinu, přijíždí sem vlakem, nebo naopak po výletě odchází na nádraží. Jedny takové potkáváme v kempu. Chtěli jít až na jih, ale podvrknutý kotník jim změnil plány. Nabízejí nám půjčení nesmeků na obávané zasněžené severní svahy Monte Cinto, ale s díky odmítáme. Chlapec to vystihl přesně "ti, kdo mačky měli, říkali, že to bez nich nejde a ti, kdo je neměli, říkali, že to bez nich jde".

Kromě hotelu a restaurace jsou ve Vizzavoně na mapě dva obchody. Jeden je vyznačený u nádraží. Na místě nacházíme jeho základy. Druhý je u kempu, dá se tu sedět pod pergolou u kafe a s telefonem u zásuvky. Nabíjení elektroniky je jednou z logistických otázek treku. Pryč je doba tlačítkových telefonů, které vydržely dva týdny a bohužel i papírových map. Neseme si powerbanky a malý solární panel. U většiny chat se dá nabíjet, někde za poplatek, ale všude s velkou frontou na jedinou prodlužovačku s pár zásuvkami.

Posilněni obrovskou snídani a naloženi pár dokoupenými dobrotami vyrážíme v poledne. Tentokrát volíme klasickou variantu, abychom nepřišli o Cascade des Anglais. Stoupání podél říčky L'Agnone začíná nejdřív docela mírně a postupně přidává na sklonu. Modré tůňky v bílé ohlazené skále vybízejí ke koupání. Ale nejsme jediní. Řeka je v obležení výletníků z Vizzavony. Říkáme si, jestli by nám na tom hřebeni nebylo líp. Mezi malými vodopády vyniká jediný pojmenovaný. Cascade des Anglais. Na fotku na kamení před několikametrovým vodopádem se stojí fronta. Takové to "instagram vs reality".

Dál nahoru jako když utne. Najednou nikde nikdo. A řeka pokračuje stejně krásně. Celkem brzy si vybereme vlastní místo na koupání. Voda tak akorát na ochlazení v poledním horku. Ještě se tak rozplácnout na kameni a strávit tu odpoledne...

Váleli bychom se klidně si zbytek dne, ale potřebujeme přejít sedlo k další chatě. A nějaké to stoupáníčko z nás ještě čeká. O sto metrů výš z nás leje pot jako kdybychom se před chvílí neochladili. Ještě asi tak desetkrát si říkáme, že jsme se měli radši koupat tady, nebo tady a támhle by to tak stálo za to.

Podle mapy křížíme potok naposledy asi ve výšce 1600 metrů, tak nabíráme vodu, abychom pak čvachtali přes potůček ještě hodně vysoko pod sedlem. Červenobílé pruhy nás vedou po žulových plotnách a stupních prudce nahoru. Je to jak schody na půdu, ale nekonečné. Slunce pere do zad a sedlo jako by pořád rostlo. Křoví, kterým jsme se místy prodírali řídne a my se konečně dostáváme do sedla, abychom zaúpěli nad tím, co nás čeká dál.

Vpravo se tyčí Monte d'Oro. To je součástí alpské varianty, která se odpojila těsně nad Vizzavonou. My musíme ještě přejít Pointe Muratello (2081 m) a pak táaaamle dolů na chatu Onda, která je víc jak sedm set metrů pod hřebenem.

Cesta se rozvětvuje jak prudce klesá mezi keříky a volně se sypajícími balvany. Směr je jasný, značka občas někde.

Kudy teď? Dolů pičo...

Věty se zkracují a slovní zásoba omezuje. Skončil jih, začíná sever a hned nám dává lekci.

Chata Refuge de L'Onda leží kousek pod hřebínkem, na hranici lesa a krytá proti větru. Z výšky vidíme kulatou dřevěnou ohradu. Lidí stanují uvnitř, krávy se volně pasou venku. Přidáváme se do této malé zoo a poslední rovné místo pro stan najdeme mezi hromadami orezlých plynových lahví. Těmi velkými tu ohřívají vodu pro sprchy, jež překvapivě fungují. Nepříjemným překvapením pro mě je, že jsme někde v těch křovinách přišla o ručník, sušící se na batohu.

Malé láhve jsou pro vařiče. Tady jsou dva kusy, samozřejmě jako všude, z onoho francouzského sportovního supermarketu. Čtyři ze tří plotýnek jsou ale tak prorezlé, že nemají šanci hořet. Na tu zbývající je pořadník tak do dvou do rána. V tuhle chvíli jsem ráda, že máme vlastní vybavení. Během pár minut máme večeři. Tedy jednu z variací na "zalij horkou vodou, chvíli počkej, hmotu sežer". Ale jak se říká, "hlad je nejlepší kuchař".

Nutno dodat, že skoro na každé chatě si jde objednat polopenzi. K večeři je tříchodové menu a k snídani bageta s marmeládou, doplněná o sladké pitíčko s brčkem, balené po 200 ml, tedy vyloženě "horské řešení šetrné k přírodě". Večeře se obvykle musí objednat do 17 hodin, jinak máte smůlu. Pokud vám nevadí, že to zdvojnásobí cenu výletu, je to způsob, jak ušetřit váhu v batohu.

Den 7: Refuge de L'Onda - Refuge de Petra Piana

Monte Rotondo s výhledy a koupáním

Ráno je příjemně sucho. Vůbec nemusíme utírat stan od zkondenzované vlhkosti. Ještě si na cestu koupíme místní sýr od chataře a pokračujeme v sestupu do údolí řeky Manganello. Za polovinou míjíme vodní zdroj. Od něj k mostu je cesta sjízdná terénním autem. Nový most je položený nad starými traverzami ohnutými od náporu jarní vody.

Po deseti minutách přicházíme k Bergerii de Tolla. Z otevřeného okénka si objednáváme kafe a palačinku, kterou si dáme u stolu ve stínu stromů. Za plotem dalšího stavení visí větve se zralými třešněmi. To je mnohem lepší občerstvení. Čerstvé ovoce!

Podél řeky řeky se stoupá celkem příjemně. Voda vytvořila v žulovém korytě tůňky nejrůznějších tvarů. Cascades du Manganello prostě nejde přejít jen tak. Ochlazení v poledním horku je skoro nutnost, navíc v takové přírodní vaně...

Stoupání samozřejmě přitvrdí, jak se blížíme k chatě Petra Piana, kde jsme krátce po poledni.

Máme v plánu výstup na Monte Rotondo, tyčící se přímo nad chatou. Vyrazíme nalehko, stan necháme v kempu. Narážíme na to, že náš stan potřebuje hůlky, ale my si je chceme vzít s sebou. Věci tedy necháme pod plachtou, tu kotvíme kolíky a necháváme za sebou takovou schlíplou hromádku neštěstí. Jen upozorníme sousedy, že kdyby se někdo ptal, tak je to v pořádku. S jedním skoro prázdným batohem stoupáme přímo od kempu po pěšině značené kamennými mužíky. Máme před sebou asi 750 výškových metrů přímo vzhůru a relativně přehledně. Ve dvou třetinách se přehoupneme přes hřebínek a pod sebou máme pár sněhových traverzů. Je odpoledne, sníh je měkký a jde se dobře. Tím se dostáváme na morénovou hráz jezera Lac de Bettaniella, největšího jezera Korsiky.

Hladina je pokrytá popraskanými ledovymi krami, které s křišťálovou vodou vytváří abstraktní modrobílý vzor. Prostě jasné koupaliště. Nutně potřebuji se zchladit. David se k mému překvapení nenechá zahanbit a vrhá se do vody hned po mě. Tedy vrhá... řve u toho, že kdyby bylo víc sněhu, strhne základovou lavinu. Vylézá s hubou od ucha k uchu a slovy: "Ivánek je sračka" (pozn. nejznámější barrandovský otužilec, který ho několik sezón nedokázal přemluvit k zimní koupeli ve Vltavě).

Osvěžení vydrží do začátku stoupání suťovým svahem. Dostáváme se na závěrečný hřeben, po němž oblíbeným stylem "opičí dráha" dohopsáme na vrchol. Těsně pod vrcholovou skalkou se krčí bivak Abri Helbronner. Dřevěné dveře jsou otevřené, v rohu na prkenné podlaze asi půl metru sněhu a pár roztrhaných alu-folií. Buď tu proběhla diskotéka, nebo bylo někomu fakt nepříjemná zima.

Výhled z vrcholu rozhodně stojí za to štrachání. Název Rotondo asi proto, že výhled je úplně kolem dokola. Prostě celá Korzika jako na dlani a moře v dáli všemi směry. Viditelnost naprosto parádní. Jedinou vyšší horou na ostrově je Monte Cinto a to o necelých sto metrů. Za sebou vidíme všechno, co jsme přešli a směrem na sever máme vrcholky, kam se chystáme.

Dost bylo filozofie, musíme dolů. Sestupujeme stejnou cestou a v podvečer přicházíme do kempu. Mezi stany pobíhají koně zásobovací karavany. Jejich zvědavost naštěstí minula naší hromádku pod plachtou. Zato dvounohé osazenstvo si na nás ukazuje jako na "ty se stanem bez tyček".

Po večeři se v chatě strhne disco-mejdan. Sice tu není elektrika, ale baterky od solárních panelů utáhnou reprák, jež se postará o dostatečný rámus. Staff refugia v parukách podporuje trsající hikery až do pozdních hodin. Prý to takhle mají každý večer a pak vstávají připravovat snídani. Už se ale nedozvíme, jakou tu má takový pracovník životnost. A nebo jsme už staří suchaři a musíme před další etapou spát.

David přijde do stanu s dárkem a vysvětlením: "čistím si takhle zuby u koryta a najednou mi něco přistane na hlavě. Jsem se lekl, že je to netopýr, ale on to ručník" Obrovský růžový ručník, připomínající spíš deku mi jako dar přírody nahradí ten včerejší ztracený. Sbohem, ultralighte, odteď nesu plážovou osušku.

Den 8: Refuge de Petra Piana - Refuge de Manganu

Musíme zpomalit...

Ráno je delší než obvykle, tedy vycházíme ještě déle po ostatních. Stoupáme do sedla Bocca Muzzella. Na mapě to nevypadalo tak zle, ale terén je zase jeden skok za druhým. Pohybujeme se všelijak, jen ne rychle. V sedle padne pár sprostých slov při pohledu na balvany, po kterých budeme skákat dolů. A takových bude dneska několik.

Pod námi se třpytí malé a velké jezero Lac de Rinoso. Další dvě větší budou následovat, jak nabíráme výšku. Lac de Melo a Lac de Capitello. Sedla se jedno po druhém jmenují Col de Rinoso, Bocca a Soglia, Breche de Capitello a Bocca Alle Porte. Celé to vidíme před sebou a jen hádáme, jak dlouho to bude trvat.

Míjíme hikery v protisměru. Každé boty automaticky zdravím Bonjour. Víc nevidím. Koukám pod nohy a soustředím se na každý další kámen, který přeskakuji. David na chvíli ztratí pozornost, když se vyhýbá dvojici Francouzů a netrefí došlap. Skácí se po zádech do křoví mezi dva velké balvany. Vypadá to strašidelně, ale naštěstí si ustele do měkkého a leží tam jak brouk vzhůru nohama.

Traverzy pokračují střídavě po kamenech a krátkých sněhových polích. Cesta je vyšlapaná. Je dost vedro, takže v nízkých trailovych botách úplně v pohodě. Někteří používají mačky.

V jednom ze sedel dáváme svačinu. Musíme dojíst místní sýr ze včera, aby se nezkazil... ikdyž plesnivější už stejně být nemůže. Jak se posadíme, přiletí kavka. Poskakuje kolem a čeká na drobky. Po chvíli se přidá zbytek hejna a zobou dokonce z ruky. Vůbec se nestydí přistát na batohu. Akorát jim to dost klouže, takže přechází do letmého startu.

Vyhrabeme se na nejvyšší Bocca alle Porte, za kterou se otevírá výhled na druhou stranu. Sešup dolů, slalom mezi balvany a kousek po sněhu. Klesání je stupňovité. Po prudkém úseku přichází mírnější a dostáváme se do vegetace. Cesta kličkuje mezi nízkými kvetoucími keři a občas potokem. Občas hledáme značku a po chvíli prodírání těmi křáky jsem celá žlutá od pylu.

Potok se rozlévá do podmáčené louky a po chvíli zase padá po kamenitých stupních. Pod sebou vidíme chatu Refuge de Manganu. David se sotva dopotácí, navštíví kadibudku a padne u stolu. Dnešní plán byl dojít až na Col de Verghio, ale nevypadá ani na postup k další chatě. Dělám polívku, David ji do sebe otočí a u předposlední lžíce se ozvu, že to byla porce pro dva. Dělám další a dopadne to stejně. Pak usne u stolu jak starý opilec. Dneska nemá smysl pokračovat. Časovou rezervu máme, tak zůstáváme tady, ikdyž to nebylo v plánu.

Zbytek odpoledne stráví David ve stanu a já čekáním na sprchu a na vařiče a na kdeco. Když ho vzbudím s hotovou večeří, moc toho nenamluví. Odloží lžíci a spí dál. Ještě, že tu není mejdan jako včera.

U vařičů slyším češtinu, tak se ptám, odkud jdou: "ze severu jako většina?" - "no, jojo..." - "ale mami, jdeme přece z jihu", ozve se dcera. "No vidíš, já už taky odkývu úplně všechno", odpovídá paní.

Dozvídám se, že vichřici, proti které jel nás zpožděný trajekt, chytili v kempu a stálo to za to. Naštěstí to jejich stan přežil.

Den 9: Refuge de Manganu - Refuge de Ciottulu di i Mori

Pohodový terén, jezero a telata v poklusu

Volné odpoledne pomohlo a David je schopný pokračovat dál. Po dvou kilometrech docela pohodlné chůze přicházíme k Bergeries de Vaccaghia. Mnohokrát jsem se dočetla doporučení tady raději nespat a dojít až na lépe vybavenou Manganu. Takový balkánský domeček, vsudek kolem bordel a za velkým balvanem hoří oheň s typickou vůni páleného plastového odpadu. Mají tu domácí sýry, tak jeden kupujeme a jdeme dál. Za předešlé dny jsme neměli silgnál na aktualizaci předpovědi počasí a poslední byla v pohodě. Tomu neodpovídá černá obloha a dunivé zvuky za kopcem. Ne, není to letadlo, jede na nás bouřka.

Do salaše se nám nechce vracet, tak se pod košatým stromem převlékáme do nepromokavého. Chvíli čekáme, než se přežene jedna intenzivní vlna a jdeme dál. O  podobný strom dál zdravím bezmyšlenkovitě “bonjour”. Dostanu odpověď “ahoj”. Češi ze včerejška. A já v té kapuce viděla jen boty. Chcili čekáme pod protějším stromem, než se to přežene. Měli jsem štěstí a hlavní bouřka nás minula.

Přehoupneme se přes mírný pahorek a přicházíme k jezeru Lac de Nino, druhému největšímu jezeru Korziky. Kolem mělkého jezera plného vodních rostlin se pasou koně a krávy. Tahle etapa je z celé GR20 asi nejjednodušší. Žádné lezení, žádné balvany, místo toho louky, pěšinka a kolem pobíhající telata. Uprostřed té kýčovité scény stavíme u pramene a k čerstvému sýru si vaříme kafe. Aby to nebyla úplně procházka parkem, přecházíme sedýlko Bocca a Reta. Dvě stovky výškových metrů nestojí na místní poměry ani za řeč. Tak akorát podívat se na jezero trochu z výšky. Cestou do sedla Col de Vergio nás osloví slečna stoupající v protisměru. Jak je to daleko na chatu a tak. Cestou nasbírala květiny a upletla dílo, které mi jen tak jako kolemjdoucí věnuje. Původně je z Ukrajiny, ale od pěti let žije v Izraeli. Je tu s další paní, bratrem a jeho kamarádem. Bratra poznáme podle žlutého klobouku s černým pruhem. Vypadá prý jako vcela a máme ho pozdravovat. O chvíli později míjíme dvojici mladíků ve žlutém a zeleném kloboučku se žabíma očima a ušima. "Are you from Izrael?", vypálí na toho žlutého David. Chlapci koukají dost překvapeně. “Bee, not a frog”...No tak nic, sorry, no… 

Restaurace a ubytovna Castel de Vergio není přímo v sedle. Silnice tudy projíždí, ale nejedná se o žádný hlavní tah. Ve svahu najdeme dva miniaturní lyžařské vleky. Přilehlý kemp je soukromý, nespadá pod správu přírodního parku. Možná proto působí víc udržovaný a zrovna s následující chatou dost kontrastuje.

Kolem otevřené Bergerie de Radule a stejnojmenného vodopádu stoupáme k Refuge de Ciottulu di i Mori, nejvýše položené chatě na trase.

Proti nám schází dosti náročným terénem řada zásobovacích koní. Skupinu vede chlap, jež rozhodně nepatří do kategorie lehké váhy. O to silněji křičí na ostatní. Koně mají se skalními stupni plno práce. Cesta stoupá podél řeky až k jedné z bývalých bergerií, kde se odpojuje do svahu. Dohání nás mrak a zbytek výstupu vidíme tak akorát sami sebe. Chata Ciottulu patří k těm jednodušším a méně udržovaným. Když se u vaření ptám německé dvojice, kde jsou tu záchody, varují mě, ať tam radši ani nechodím. Místo pro stan ukořistíme na jednom z posledních plácků mezi skalami. V noci přijde přeháňka.

Den 10: Refuge de Ciottulu di i Mori - Paglia Orba - Refuge de Tighiettu

Vrchol nad mraky

Ráno jsou hory i údolí zahalené do mraků. Všechno je mokré od padající mlhy. Předpověď slibovala, že bude hezky. Mraky se občas rozevřou a napovídají, že máme vyrazit.

Stan necháme zase jako rozplácnutou hromádku a ještě v převalující se mlze vyrazíme na horu Paglia Orba (2525 m). Za mě je jednou z nejhezčích, ikdyž přezdívka Matrerhorn Korsiky mi k jejímu tvaru moc nesedí. Každopádně výstup ze sedla Col des Maures je zábavným popolézáním mezi skalkami. Cesta je značená mužíky, ale občas je potřeba zapojit vlastní fantazii. Těsně před vrcholem se pár metrů klesá a pak už jen hurá ke kříži. Ty jsou tu obvykle jednoduché dřevěné, zato výhledy prostě neskutečné.

Zpátky v kempu balíme stan a pokračujeme po trase. Sestup do údolí bývá dost obávaný, protože za mokra teče po skalních plotnách potok a všechno klouže. My jdeme v pohodě za sucha. Cestou dolů zase potkáme naše známé Čechy. Mají v plánu dojít na Bergerii de Ballone a druhý den dolů na autobus, aby se vyhnuli zasněženému Monte Cinto. Takovou objížďku tu volí spousta lidí.

Bergerie de Ballone leží na začátku stoupání pod Monte Cinto. Na rozdíl od výše položené Refuge de Tighiettu bývá vřele doporučována. Nám se ale těch 240 výškových metrů hodí nastoupat ještě dnes, takže jdeme na Tighiettu. Chata je na krásném místě ve svahu, celá na kůlech a žádné místo kolem. Těch pár pronajímatelných stanů je rozptýlených po platformách všude, kde se dalo. S vlastními stany je to boj. Nakonec se vracíme úplně dolů k cestě a bereme plácek u velkého balvanu. Než chodit pro vodu až do chalupy, radši seskáču po skále k řece. Se studenou sprchou volím stejné řešení.

Máme krásné vyhlídkové místo, kryté směrem shora. V noci ale přijde vichr z údolí a pořádně cloumá naším ultralehkým stanem. Trochu mám strach, aby to přežil. Sice se moc nevyspíme, ale na materiální škody naštěstí nedojde.

Den 11: Tighietu - Monte Cinto - Asco (‎Refuge d'Ascu-Stagnu)

Cinto není zadarmo

Čeká nás jedna z nejobávanějších etap celé GR20, která vede přes nejvyšší horu Korsiky.  Dříve se chodilo přes technicky náročný Cirque de la Solitude. Po tragických sesuvech půdy v roce 2015 došlo ke změně trasy. Cesta byla odznačena, zbavena řetězů a hlavní trasa převedena přes ‎Pointe des Éboulis, což je sedlo pod vrcholem Monte Cinto. Odsud to na nejvyšší horu ostrova vypadá kousek. Tedy na mapě, ale nenechte se zmást. 

Od chaty zatím šlapeme štěrkovými svahy vzhůru do sedla. Davidovi jako by někdo ukázal jídelní lístek restaurace v Ascu. Nedbá podkluzujícího šrotu pod nohama a strojovým tempem ukrajuje výškové metry. Dostáváme se do sedla Bocca Crucetta a otevírá se výhled na jezero Lac si Cinto. Na koupačku bychom museli sejít asi dvě stovky výškových metrů. Na to ale nemáme ani pomyšlení. Fouká, že sotva stojíme na nohou. Pěšina vypadá, že vede rovně hřebenem, navíc tudy přicházejí lidi v protisměru. Vyrazíme tedy opatrně, aby nás vítr nesrazil až do jezera. Ale je to omyl. Ti, co přicházejí, už to taky zjistili. Značení bylo tu zrovna bylo docela matoucí. Cesta vede po jihovýchodní straně hřebene a je potřeba na ní několik metrů slézt. Aspoň tu tak nefouká.

Znovu na průvan se dostáváme před sedlem Pointe des Éboulis. Necháváme tu batohy, protože je to přece nahoru jen kousek. Kromě foťáku si nebereme nic. Za mě asi největší chyba výletu, nevzít si ani nic k pití. 

Nejde se ale po hřebeni, jak by to vypadalo. Klesáme a zase stoupáme. Trvá to. Ta skoro hodina na vrchol je nekonečná. Šilhám hlady. Trochu to napraví výhled na celý ostrov, jak už je skoro samozřejmostí. Hluboko pod námi je na konci horské silnice vesnička Asco.

Obávaný sníh na sestupu je nakonec to nejlepší. Až na pár partiček, co si neví rady s mačkami, se po sněhu jde pohodlně i v keckách. Měkký povrch šetří kolena a neklouže tolik, jako šrot, co následuje. Lámavá skála v prudkém svahu není nic příjemného. Naštěstí to jdeme dolů. Zase lepší směr.

První potok, který kříží cestu, k ní ani nedoteče. Kousek před ní mizí kdesi v suti a objevuje se o pár desítek metrů dál. U místa ponoru stavíme na kafe a přichází zvědavá ještěrka. Pokouší se kousnout do plastového víčka od hrnce, ale moc se jí nedaří, tak se pod něj aspoň schová.

Další sestup je masakr na kolena skoro až do Asca, místního lyžařského střediska. Míjíme několik restaurací a přicházíme k chatě Refuge d'Ascu-Stagnu. Stanuje už se i na sjezdovce a na sloupech od vleku se suší prádlo. Ani na nás místo v lese už nezbylo, ale zlatý stan. Ubytovna vypadá spíš jako věznice. 

Den 12: Haut Asco (‎Refuge d'Ascu-Stagnu) - Refuge Carozzu

Času dost...

Ráno vstáváme pozdě a ještě pomaleji balíme. Po včerejšku volíme pomalejší postup. Kemp opouštíme suverénně poslední a to rovnou do místní restaurace na kafe, kde sedíme další hodinu. Mini obchod je zásobený líp než v kempu, tak kupujeme sýr a pár kusů ovoce, abychom je vzali na vyhlídku do sedla.

Stoupání do sedla ‎Bocca di Stagnu (1980 m) začíná pěkně zostra. Sice bez řetězů, ale zato jedno z nejprudších v našem směru. Skála je pevná, značení je dobře vidět a jediné, co nás trochu zdržuje, je vyhýbání s těmi, co slézají těch pár těžších míst. Po hodině a půl jsme v sedle. Výhled na včerejší Monte Cinto je luxusní. A pak spoustu dalších Monte a Punta, jako už jsme si tak nějak zvykli. Támhle jsme byli včera a támhle pokračujeme. Závěr se blíží. 

Z blízké Muvrelly vidím na Calvi a na moře. Na vrchol je to ze sedla asi dvacet minut poskakování po pěkné skále. A za ten výhled to rozhodně stojí. Davida nechávám v sedle s batohy a piknikem. Seběhnu akorát na kafe, které se podařilo rozlít.

Dnes není kam spěchat, jdeme jen na další chatu Carozzu. Pokračujeme mírně dolů a do dalšího sedla Bocca di a Muvrella (1987 m). Skalní brána svádí k průchodu, ale za ní je propast. Cesta vede kousek vedle. Odsud už jen dolů. A samozřejmě prudce. Z výšky vidíme Lac de la Muvrella, ze kterého vytéká Rousseau se Spasimata. Scházíme po úbočí nádherného kaňonu. Čím níž se dostáváme, tím víc je to život na šikmé ploše. Tedy minimálně chůze. Naštěstí je sucho. Představa, že by skála zmokla, není úplně lákavá.

Celou dobu není kde dobrat vodu. Do první tůňky, kterou míjíme se mi podaří skočit a vymáchat si celou botu. Naštěstí schne rychle. O kus dál se přiblížíme k řece natolik, že se dá slézt k vodě. Seskáčeme pár skalních stupňů akorát k luxusnímu bazénu. To by byla škoda jen tak projít kolem. Voda se cestou ze sněhu už trochu ohřála, takže krásné koupání. Když odcházíme, akorát nás střídají další co hledají cestu skalami k řece. 

Přecházíme houpající se lávku Passerelle de la Spasimata. Na druhé straně řeky mírně stoupáme k chatě Carozzu. Na protější straně údolí s úžasem hledíme na neuvěřitelné plotny hladké skály. Ještě víc nám spadne brada z heliportu vystaveného na kůlech, trčících z lesa. Prostě roviny tu není ani kousek. Terasa chaty je v podobném stylu a místo pro stan hledáme dlouho. V džungli, do které se schováme, se nakonec vejdeme na milimetry. Takový trochu Tetris. A to ještě nevíme, že tu jsou veverky, co v noci prokousávají díry do ponožek.

Fronta na sprchu se dělí na teplou a studenou. Ta druhá jde výrazně rychleji a dal by se tu natočit soundtrack k hororu. Večer na terase tak trochu předčasné slavíme přechod Korsiky. Zítra plánujeme zvládnout dvě etapy najednou a dojít do cíle.

Den 13: Refuge Carozzu - Calenzana

Výživný závěr

Zbývají dvě etapy rozepsané po pěti hodinách. Po celkem pohodovém včerejšku se rozhodujeme vynechat poslední ‎Refuge de l´Ortu di u Piobbu a dojít až do Calenzany. Je to kilometr nahoru, dva dolů. To už nás přece nemůže rozhodit, že. Začínáme stoupáním do sedla. Tedy do několika sedel, které radši ani nepočítáme. Nejvyšší je ve dvou tisících pod Capu Ladroncellu. Později se dozvídáme, že je to právě tady, co koncem května proběhla záchranná akce pro dva turisty ztracené ve vánici, která nedopadla dobře. Každý rok si hory vezmou své oběti. Někteří podcení terén, vybavení nebo počasí, další přecení své síly, jiní mají prostě smůlu. Tady nahoře fouká studený vítr, ale je slunečno. Dopolední mraky odpluly a my jsme vděční za počasí které k nám v uplynulých dvou týdnech bylo více než přívětivé. Třináct slunečných dnů a z toho jen pár hodin deště s jednou krátkou bouřkou. Vyšlo to až neuvěřitelně dobře. Se zbytky sněhu jsou hory krásnější, není nouze o vodu svahy jsou barevné květinami.

Nám začíná dlouhý sestup. Otevírají se další a další vyhlídky na moře, na Calvi, na údolí, do kterého jdeme. Kolem druhé odpoledne procházíme kolem Refuge de l´Ortu di u Piobbu. Tady většina hikerů stráví svojí první noc na GR20. Spoustu z nich míjíme, když sestupujeme do Calenzany. Čistí, voňaví, nespálení od slunce a plni nadšení. Jiní už pár hodin po startu úplně zchvácení a uřícení se ptají, jak daleko je to ještě na chatu. Čím níž se dostáváme, tím zajímavější modely potkáváme. Chlapík ve slipech a s větvemi místo hůlek, borci s rybářskými židličkami na batozích nebo týpek s obrovským deštníkem. Houpající se hrnce, naběračky a lahve už jsou klasika. Vzhledem k tomu, že dál v horách jsme podobně ověšené batohy tolik nepotkávali, můžeme doufat, že si to rozmyslí dřív, než budou potřebovat pomoc. Poslední potkáme skoro nad vesnicí a s obrovskými batohy. Pak už sami scházíme do Calenzany.

Žádná slavobrána, jen cedule značící začátek trasy GR20, kterou jsme právě přešli. Máme to za sebou. Nakonec přes dvě stovky kilometrů skalnatými hřebeny a nastoupáno 16,5 kilometru. To si zasloužíme večeři ve vesnici. Calenzana není velká, takže restauraci s názvem GR20 najdeme snadno. Kam taky jinam, že.

Zasycení obrovskou večeří (já přesycená a David by prý ten burger zvládl ještě jednou) odcházíme do kempu na konci vesnice. Odtud většina hikerů začíná, my tu ze sebe smýváme prach pěšiny, která vedla holými stráněmi. Po požárech před pár lety už tu roste kapradí a barevné květiny, ale holé kmeny budou ještě dlouho připomínat, že tu býval les.

Trochu kultury a cestovatelských nástrah 

Máme za sebou GR20, přechod Korziky z jihu na sever s několika alpskými variantami a bonusovými výstupy, které rozhodně stály za to. Grande Randonnée splnilo očekávání a rozhodně nebylo zadarmo. Není moc míst, kde by člověk mohl jen tak jít a dovolit si nekoukat pod nohy. Odměnou za to je nekonečně výhledů na hory a moře všude kolem a v žádném případě to není nuda.

V obecním kempu naposledy stavíme stan v morušové zahradě. Na památku máme celý Tyvek, kterým podkládáme ultralehký stan, opatlaný od spadaného ovoce. Na podrážkách se nabalí mix hlíny a fialových moruší. Na stromech zbylo dost i na snídani.

Stopem se přesouváme do Calvi, kde strávíme zbývající dva dny odpočinkem. Na vycházku k moři a prohlídku pevnosti je to víc než dost. 

V neděli ráno nastupujeme do vlaku směrem Bastia. O víkendu je to jediná možnost. Korsické dráhy jedou na čas jak švýcarské hodinky, takže máme čas na další pevnost v Bastii. Trajekt mám tentokrát zpoždění jen hodinu, zato italské dráhy mají připravené překvápko. Stávka železničářů. Škoda zdržení v Livornu, protože na nádraží přicházíme akorát tak na vlak, který dál nejede. Všichni vystupují a mají smůlu. Další možná ve tři ráno. Lístky, které jsme si koupili v automatu si tedy můžeme strčit za klobouk a s dalšími cestovateli se skládáme na taxi do Pisy, kde zbývajících pár hodin trávíme před letištěm. Závěr výletu v městské džungli je tedy, aspoň pro mě, náročnější než dny ve skalách. 

Každopádně Korsika mě nadchla po všech stránkách a věřím, že se tam ještě podívám.