top of page

Trek Fanskými horami II.

Část druhá: Jezero Mutnoe, výstup na Zamok a přechod sedla Chimtarga


Fanské hory si nás za první tři dny treku získaly. Je tu tak krásně, že občas dokonce zapomínáme na váhu batohů. Jezero Mutnoe je na dalších pár dní naší základnou. Stan jsme si postavili na výhodném plácku nad propojením obou jezer a v rámci aklimatizace zjišťujeme podmínky na výstupy. Z vytipovaných pětitisícovek to vypadá na Zamok. Vzhledem k množství sněhu nebude ani přechod sedla Chimtarga jen tak zadarmo.


První díl vyprávění o příjezdu a začátku treku

Text: Lucka, akce 5.-21.7. 2019


Z Artuche k Mutnému jezeru nám to trvalo tři dny. Přichází čas na aklimatizační zastávku a odpočinek. První noc ve 3500 m nebyla úplně růžová. Na placatém kameni si beze spěchu vaříme snídani - červenou čočku dosypáváme Manou. Ta se mimo jiné osvědčila jako univerzální zahušťovač. Dnes je čas i na šálek kávy a sušenky.


Před jedenáctou vyrážíme na vycházku. S minimalistickými batůžky z Decathlonu procházíme začátek zítřejšího nástup na Zamok. Původně nejméně pravděpodobná varianta se vzhledem ke sněhovým podmínkám a dennímu chodu počasí ukázala jako nejbezpečnější. Abychom netahali stan, chceme urvat těch 1600 výškových metrů za jeden den. K tomu potřebujeme vyrazit brzy ráno a aspoň začátek jít najisto.


Stoupáme suťovým svahem na východ od jezera. Občas mužík, občas náznak pěšiny, jinak prostě vzhůru. Cesta je značená v mapy.cz a zatím celkem sedí. V protějších svazích očima hledáme kudy na sedlo Don, Mirali a Chimtargu. Ta už zase začíná hru na schovávanou. Přes pár sněhových polí vystoupáme asi do čtyř tisíc, do místa, kde se trasa stáčí nalevo pod skalní práh, aby se později dala znovu doprava na ledovec.


Vyvalení na sluníčku chytáme červené krvinky a bronz. Prstem tipujeme nejlepší cestu ledovcem do sedla. Když vypijeme všechnu vodu, jdeme dolů. Po patách ve sněhu jsme u stanu cobydup.

S prázdnými PETkami vyrazíme pro vodu. Od sedla Chimtarga se sněhem potácí čtyři postavičky s batohy. Když se potkáme, identifijuji bágly Pinguin a stan Husky. Sebejistě zkusím češtinu. Odpovědí je nechápavý výraz. Zkusím ještě jednou pořádně artikulovat, ale nepomůže ani to. Jsou to bělorusové. Jejich angličtina je podobná mojí ruštině, ale dozvím se, že byli na Pik Energia a předtím na Mirali. Mnogo sněga a bad weather. Mají toho plné kecky. Na Mirali vyšli z druhé strany z údolí Zindon. Stejnou stranou se vrátili a pak znovu přes sedlo Chimtarga. Před týdnem byli u Mutných jezer. Velké bylo poloviční a malé bez vody. Sníh taje jako o závod.

Vodu bereme úplně na druhé straně pláže z klidnějšího potůčku hned pod sněhem. Ze sedla se připotácí čtvrtá postavička. Ohnutá hůlka a nožičky pod batohem sotva drží. “No English”, zdraví. Ukazujeme, kde přejde potok a kde budou kempovat její friends.

Před stanem vyházíme věci, abychom sbalili lehké batohy na zítra. Mačky, cepín, kus lana a pár kousků železa. Teplé oblečení, chalva, tyčinky a opalovací krém. Když jsme v nejlepším, začne pršet. Tentokrát pořádně. Naházíme všechno do stanu a dlouho bojujeme o pořádek. Vítr cloumá předsíňkou, jejíž jeden roh se uvolnil z kotvení. V půl osmé je po dešti. Máme sbaleno a budíky nařízené na třetí.



Zvoní brzy. venku tma a zima...ale nemrzne. Obloha posetá hvězdami. Vaříme čaj a kaši z Many, nejjednodušší jídlo, co máme. Ani to mi ale v téhle hodině moc nejede. Vyrážíme 4:15.

Je skoro vidět. Propleteme se kamenným labyrintem, kudy nejsou dvě cesty stejné a začínáme stoupat suťovým svahem. Sníh je po ránu tvrdý tak akorát. Brzy míjíme místo, kde jsme se včera slunili.


Kolem šesté jsme něco přes čtyři tisíce a nazouváme mačky. Svah bude prudší a boty už nedrží. Čas je solidní. Sněhovým svahem tak kolem 40° se dostaneme do místa, kde bývá popisovaný bivak. Jsme kolem 4300 m. Pár rovinek na stan by se tu asi našlo, ale kdo by se s tím tahal.


Ta jednodušší půlka výšky je za námi. Tady se trasa stáčí doprava k ledovci. Kousneme do tyčinky a hurá vzhůru. Je pořádná kosa.

Výšvih ledovcem nevypadá lákavě. V prudké části je rozpraskaný do několika obrovských trhlin, nad kterými trčí modrobílá masa. Zakulacené čelo ledovce obcházíme zleva. Traverzujeme starší laviniště a dojezdovou dráhu balvanu, velkého jak náš stan.


Pod skálou bereme cepíny. Při pohledu zdola se levá nejprudší část ledovce zdá bez trhlin. Držíme se podél skal po naší levici a postupujeme nejdřív mírně traverzem a pak přímo nahoru. Vybaveni turistickým cepínem a zkrácenou hůlkou si svah přes 45°, místy možná 50° pořádně užíváme.

Johny nakopává jeden stup za druhým jako stroj. Šlapu si jako po schodech. Aspoň se je snažím vylepšit pro sestup. Tahle varianta už možná za měsíc nebude reálná a my jsme moc rádi, že nemusíme navázaní ve dvojici kličkovat mezi trhlinami.


Sluneční paprsky sjíždí po ledovém svahu vedlejšího Pik Polhaimer a povrchová krupice ze včerejší bouřky se sype kolem mě jak se Johny prokopává na tvrdý led. Z mrazáku se dostáváme na pekáč a v teplé bundě se potím jak vrata od chlíva. Svah je nekonečný a síly dochází.

Konečně se dostaneme na šikmou plochu oslňující bílé pláně. Těch 300-400 výškových metrů dalo zabrat. Sedíme na batozích a doplňujeme energii ukrajinskou chalvou. Vrchol je konečně na dohled. Už to má být procházka. Přejdeme vytávající hřebínek a ještě nás čeká jedna atrakce. Ti, co popisovali závěrečné stoupání jako “footbal field” pěkně kecali. Uprostřed hřebene z černé loupavé břidlice sedí jako záškodník skalní zub z oranžovo-šedého vápence. Jako by sem ani nepatřil. Obcházíme ho zleva, asi sto metrů nepříjemným traverzem v prudkém svahu.


A teď už opravdu zbývá je kousek po širokém černobílém hřebeni. Deset kroků - nádech - výdech – tři kroky – nádech …výška je znát...


Vrchol!!!

Zamok 5070 m chvilku před dvanáctou.


Sedíme u malé kamenné mohylky a užíváme si výhledy. Slunce pálí jak splašené. Chimtarga naproti dnes ukazuje, že umí i den bez mraků.

Cestou do sedla Chimtarga přibyla velká lavina. Masa bělejšího sněhu s roztekla po okolním zaprášeném a zalila kus údolí, kterým se stoupá do sedla. Za našimi zády se tyčí pětitisícovky Chapdara a Bodchona.

Je čas na sestup. Máme strach z měkknoucího sněhu. Dolů to jde rychleji. Gravitace není soupeř a člověk nemusí každé tři kroky čekat, až ho doběhnou vlastní plíce. Sníh drží tak nějak nepravidelně - pár kroků sotva po kotník a další nad koleno.

Scházíme k místu, kde jsme se dávali dohromady po výstupu bokem ledovce. Nějak se mi do toho pozpátku vůbec nechce. Jiná cesta ale není, tak bereme pořádné rukavice a dáme se do slézání. 4x4 zpětný chod. Stupy jsou naštěstí tak akorát na botu a jde se dobře, ikdyž je to pořádný kus. Slunce nemilosrdně pálí. Chladí mě jen promáčená kolena.


Konečně pod skálou. Odsud to půjde po dvou. Odhazuji bundu a rukavice. Cepín si nechávám v ruce jen tak na parádu, “to už bude pohoda”...no…skoro. Tři kroky a mokrý sníh mi ustřelí pod mačkama. Kousek se projedu a zvětším designovou díru na rukávu. Pohoda. Je neskutečné horko. Snad i ten sníh je pálí, místo aby chladil.

Sestup měkkým sněhem je celkem pohoda, ikdyž někde se ta kejda boří na můj vkus trochu moc. Mačky sundaváme na stejném kameni, kde jsme je obuli. Dál bude lepší se sněhovými poli klouzat po patách.

Zbývá už jen svah do kempu. Shora vidíme dvě skupinky stanů. Už nebudeme sami. První potkáváme ještě cestou. Češi. A rovnou nám prozradí, že s dalšími se také domluvíme. Celkem 16 čechů. Mladší parta přišla sem k jezeru a když a když viděli všude sníh, o moc dál se nechystají. Ptají se na sedlo Chimtarga. Je celou cestu pod sněhem. Starší partu už známe. Sedm chlapíků, co jsme potkali první den. Sem se dostali s oslím doprovodem.


Než se dostaneme ke stanu, už je ve stínu. Kamenná hrázka je celá pod vodou. Tající ledovce přidaly za dnešek minimálně půl metru vody. Na druhý břeh už jedině okolo malého jezera. Když vidím, jak se to tu zalidňuje, jsem dost ráda za výběr místa pro náš stan.

Další den odpočíváme a probíráme plány. S podmínkami na Chimargu to moc nevypadá a výstup do sedla Don a na Mirali z téhle strany natěžko se zdá býti moc těžký. Zítra zkusíme přejít sedlo Chimtarga a když se zadaří, tak odbočíme na Pik Energia.

Pomalu stoupáme směrem do sedla Chimtarga. Proti nám schází skupinky čechů, co vyrazily dřív. Došli každý, kam se jim chtělo a pak to otočili. Přes sedlo se rozhodně nechystají. Když začne sníh houstnout, vracíme se ke stanu.


Přijde nás navštívit místní strejda s klackem. Chvíli okouní a sedá si na kámen. Ptá se, jestli umíme rusky. Zapíráme. Odkud jsme? “Čechija” - “Vy Árijec. Já to musím vědět, já historik diploma”. Kroutíme hlavami, ale děda si mele svou. “Slováci jiní - to slovani; Čechija, Germania, Latvia a Estonia - Arijec” No...má v tom jasno.

Dorazili další táborníci. Hlasitá banda rusů staví stany u malého jezera. Ještě, že zítra jdeme dál. Mít jezero sami pro sebe bylo fajn.

Jsme vzhůru už ve dvě. Nějaká divná noc. Doklepeme to do tří a vstáváme. 4:45 vyrážíme. Už je vidět. Sníh je měkký i tak brzy ráno. Začátek stoupání se dost boříme, pak se jde líp.


Obrovskou lavinu obcházíme zprava. To už nad Zamkom leze slunce a hřeje do zad. Teplo zaobluje obrovské hroudy sněhu. To musel být rachot, když se tohle valilo z protějšího svahu.

Na kamení nad laviništěm si dáváme svačinku. Ranní mráčky se rozpustily. Jsme 4100 m a na place kolem by se dalo stanovat. Vyrážíme vstříc dalšímu stoupání. Svah kolem 30° se jde líp cik-cak. Sníh ještě celkem drží, ale občas přijde zrada a noha mizí skoro celá.


Mezi 4400-4500 m je rovnější pasáž s další možností kempování. Závěrečných dvě stě výškových metrů do sedla je peklo. Sníh už se v prudkém svahu boří, gravitace nějak zesílila a dochází dech. Sotva se vleču a Johny za mnou mnou spíš stojí, než jde.


Sedím v závětří velké převěje a očima hledám cestu severním hřebenem Energie. Asi v polovině visí nehezká převěj a nad ní se sype sníh od skal. Napadá mě to k tomu místu zkusit úplně nalehko a uvidíme. Dorazí Johny a tomu se do toho nechce už vůbec. „Nemám energii na Pik Energii“, uzavírá situaci.


Únava, výška a bouřkové mraky kvetou už celkem blízko. Sedíme v sedle a koukáme naproti na Zamok. Bivak nakonec také zavrhujeme a rozhodujeme se sejít do doliny Zindon. Přehoupneme se přes převěj a pod námi je nové údolí. O 900 m níž teče řeka Zindon. Minimálně tam dnes .potřebujeme dojít. Zleva ledovec, zprava skály, mezi nimi ostrá hrana sněhu, horizont a konec světa. Cesta má být spíš napravo. Hrneme se mokrou břečkou rovnou dolů.


Už jsme v tom po stehna každý krok. Rozteklý sníh se i do návleků sype vrchem. Na skále vpravo od nás identifikujeme pěšinku. S mapou sedí, ale rozhodujeme se pro sestup přímo dolů sněhem. Ryjeme si svou hlubokou brázdu a jen doufáme, že dole nebude vodopád. No...jen maličký...skalka jde slézt a brzy jsme u řeky.


Máme toho dost a je zataženo na déšť. Zhora mám vyhlídnutý kousek zelené rovinky. Přeskáčeme sílící řeku a přicházíme na podmáčený mech. Jsme na cestě, 3800 m. O kousek dál narážíme na pár závětří s plácky pro stany a hromadu konzerv. Odhazujeme zmáchané pohorky a stavíme stan. Je vítr, zima, ale nakonec spadnou asi tři kapky. Skoro bych tu bouřku i uvítala, když už jsme poslechli varování šednoucích mraků. Padneme do stanu a sbíráme síly na vaření večeře.


Máme před sebou dvě jezera, sestup dolinou, první vesnice a civilizaci. Vzhledem k podmínkám jsme tu rychleji, než jsme čekali, takže jídlo i benzín máme do rezervy. Čekají tři dny sestupu pohodlným tempem a o den víc na kulturu a památky.

Před výletem jsme si vytipovali čtyři možné pětitisícovky a s tím, že jedna bude úspěch a dvě megaúspěch. Víc by ani časově nevycházelo. Takže si po dnešním “jen” přechodu sedla opakuji, že ÚSPĚCH.

Pokračování:

třetí díl o sestupu dolinou Zindon

čtvrtý díl ve městech Panjakent a Samarkand



další info:

Comentarios


bottom of page