Jeden z nejstarších národních parků v Evropě a také jedna z posledních divočin v Evropě. Místo, kde je člověk odkázán sám na sebe. To je Švédský Sarek, který přejdeme ze západu na východ na běžkách a s expedičními sáněmi.
Duben 2021, Lucka
Dlouhá cesta na sever
Polární výprava v počtu pěti kusů postupně nasedá do auta. Protože je nás nakonec jen pět, ustoupili jsme od půjčení velké dodávky a úsporně se naskládáme do Ivči Toyoty Corolla. S Honzou už naložila všechny lyže i sáně, které vzorně obalené fólií přivázali na střechu vedle přeplněné rakve. Ta se cestou nesmí za žádnou cenu otevírat.
Do Liberce jedeme jen tři. Kdybychom takhle naložení jeli celou cestu, byla by to pohoda. Nastupují Sváťa a Vojta. Nosí další tašky, batohy a krabice. Auto už je dávno plné a na parkovišti leží hromada věcí. Hrajeme Tetris s narvaným kufrem, až ve Vojtově autě zbude jen část jeho jídla a moje sněžnice, které měly být do rezervy. Máme i náhradní lyže, to musí stačit.
Vojta jede s námi na start našeho přechodu. Zůstane v autě s vlastním programem a na závěr se potkáme na zpáteční cestu. To je ale za dlouho...
Plně naložení frčíme na hraniční přechod u Frýdlantu. Zastaví nás polští celníci, nechají si ukázat doklady a testy. Fajn. Vyšlo to, jedeme. Možná radši neviděli, jak se v autě "nenápadně" radujeme.
Cesta Polskem do Svinoústí je dlouhá, ale je to jen začátek. Ve Švédsku nás čeká mnohem víc.
Nástup na trajekt probíhá jak po másle. Sotva stihneme ve frontě vytahat spacáky z kufru, už najíždíme do lodi. Než trajekt vypluje, potulujeme se na vzduchu na nekryté horní palubě. Ocelový kolos se začíná třást. Startují motory. Jak se pohne, utíkáme před studeným větrem rovnou do spacáku. Nadlouho poslední noc v teple.
S hlavou na podlaze vnímám, jak plynulý chod motoru mění rytmus. Venku svítá a my zpomalujeme do přístavu. Z okna garáže sledujeme první švédský východ slunce. Vyjíždíme na pevninu. Čekáme složité vstupní kontroly, ale v podstatě jen stačí zamávat občankami.
Navigace ukazuje 1800 km do Ritsemu. Zabere to dva dny. Už teď jsme z auta čelí zkroucení, ale ta pravá legrace nás teprve čeká. Cesta ubíhá pěkně, jen ta modrá tečka na mapě se posouvá sakramentsky pomalu. Z ranní mlhy se stává krásný den. Kéž by to tak vydrželo až na sever a pesimistická předpověď se nevyplnila.
Projíždíme Stockholmem, abychom koupili mapu, co nestihla přijít poštou. Trochu zásek v dopravě a hlavně plán se sem ještě podívat na zpáteční cestě.
Jedeme, dokud můžeme. Plán nocovat u Sunsvallu přetahujeme asi o hodinu a zajíždíme k pláži u Härnösand. Borovým lesíkem přijdeme k zátoce. Na písčité pláži je dřevěný altán, bejvák tak akorát pro nás pět.
Ráno mírně prosvítá sluníčko. Třeba v tom Švédsku nebude jen sněžit. Je tu krásně. Kolem zátoky jsou skály, na pláži zbytky přemrzlého sněhu. Nasedáme do auta a vydáme se na zbytek cesty.
Vítaným zpestřením je zastávka u vodopádu Storforsen. Přecházíme rozviklané dřevěné lávky proti proudu řeky a kolem nás se mezi obrovskými krami valí masa ledové vody. Ta síla vzbuzuje respekt.
Silnice se zmenšují, jízda se zpomaluje. Před Jokkmokem přejíždíme severní polární kruh. Na památku fotíme celou výpravu i s expedičním vozítkem. Ve městě doplníme zásoby vody na vaření, nafty do auta a benzínu do vařiče.
Míříme na západ podél jezer a přehrad zpočátku houpavou silnicí, později úzkou silničkou se zbytky sněhu. Už musíme jet pomalu a opatrně. Chumelí a cesta je spíš na džíp. Předpověď nelhala. V Sareku se sráží oblačnost od moře. Hory za přehradou Akkajaure se schovávají v mraku.
Konečně Ritsem. Parkujem u přístavu a stavíme stan na sněhu. Cestou jsme potkali spoustu zaparkovaných z aut, vozíků na sněžné skútry i obytňáků. I tady je vedlejší parkoviště plné. Nad námi svítí pár domů. Dál už není nic, jen hory. Vyčasilo se. Svítí hvězdy a je kolem nuly.
DEN 1 - Polární výpravo, v pořadí....
Začíná náš první polární den. Počasí přeje aspoň tak, že na balení nesněží a dohlédneme na druhý konec jezera. Připravujeme sáně na cestu. Potřebujeme do nich naskládat prakticky všechno, co vytáhneme z auta i ze stanu: oblečení a vybavení pro pobyt na mrazu, jídlo a palivo na dvanáct dní, náhradní vybavení včetně lyží a materiál na případné opravy. Moje sáně s bočními kapsami nápadně připomínají grilované kuře.
Konečně je celá výprava připravená a v jedenáct startujeme. "Zítra určitě vyrazíme dřív", slibujeme sami sobě. Od místňáka na skútru se ujistíme, že led na jezeře je v pohodě. Podle cedule je tlustý přes půl metru. Vzhledem k teplotám kolem nuly jsme měli trochu obavy, ale vypadá to dobře.
Dvanáct kilometrů na druhý břeh nevypadá tak daleko. Čistý vzduch klame. S plně naloženými saněmi sjíždíme na jezero. Jedeme po tyčovém značení a stopách sněžných skútrů, které nás občas míjí. Červené domky Ritsemu postupně splývají s černobílým svahem, ve kterém jsou rozeseté. Před námi už jen svět bez barev. Bílý sníh, holé stromy v údolí a nad nimi černé skály. Naše strakaté oblečení je tu jen na návštěvě.
První den s námi na rezervních lyžích a s batohem vyráží i Vojta. Druhý den se vrátí na sněžnicích. Zatímco my půjdeme dál zasněženou divočinou, bude jezdit autem a dělat kratší výlety.
Za pár hodin jsme na druhém břehu jezera. Přichází stoupání. Ne moc, ale těžké pulky jsou znát. Na to už šupiny nestačí, lepím stoupací pásy.
Po značené cestě mírně stoupáme kolem pár chatiček a dál mezi nízkými pokroucenými břízami. Přicházíme k visutému mostu přes divokou řeku. Dobře, že tu je. Tohle bychom jinde nepřešli. Houpavá lávka má nosnost dvě osoby.
Masakr přichází hned za řekou. Zrovna, když se Vojta nabídne, že chvíli potáhne moje sáně, musí je vláčet do prudkého kopce hlubokým sněhem a mezi stromy. Pomáhám tlačit Sváti sáně, na kterých leží Vojtův batoh. K postrkávání se přidává i Honza. Při souboji s kmenem břízy se odkutálí Vojtův plecháček. Sváťa doleze po čtyřech a Honza si dává bonusový sjezd. Bílý hrnek se ani na sněhu neschoval a my můžeme pokračovat beze ztráty.
Střídavě sněží a fouká vítr. Ještě nám zbývá kus cesty proti proudu po pravém břehu údolí. Stehýnka mého taženého kuřete vyrývají širokou brázdu do sněhu a kladou pořádný odpor.
Přichází prudší sjezd s pulkami, což řeší každý po svém. Vyhrává Sváťa, která se na ně posadí a sjíždí dolů jak Trautenberk.
Jsme na tábořišti Sjnjuvtjudisjávrásjjåhkå. "Tady smí spát jen ten, kdo tohle přečte". Za kovovým mostkem je miniaturní zamčená chatka a dvě kadibudky. Pod lávkou se prokopeme k tekuté vodě. U zasněžených laviček si stavíme stany. Večeři vaříme venku, pak padneme jak zabití.
DEN 2 – vzhůru do sedla
Ráno se nikomu nechce ze spacáku. Je skoro jasno, vzduchem poletuje sníh ze stromů a téměř nefouká. Než se Vojta vypraví na zpáteční cestu, ještě pro všechny mele čerstvou kávu. Užíváme si pohodové ráno na sluníčku.
Do večera chceme dojít k malé chatičce Renvaskarstuga v nejvyšším místě celého výletu (900 m n. m.), takže kromě víc jak dvaceti kilometrů nás čeká i dost stoupání.
Podobným terénem jako včera dojdeme k soutoku řek Sjnjuvtjudisjåkhå a Sjpietjavjåhkå. Před námi si hraje s mraky na schovávanou masiv Gisuris. Přejdeme jen první z řek a na místě, kde opouštíme značenou Padjelantaleden si dáváme pauzu na oběd.
Tady se setkávají hranice tří na sebe navazujících národních parků: Sarek, Padjelanta a Stora Sjöfallet.
Podél toku Sjnjuvtjudisjåkhå obcházíme skalnatý Gisuris a míříme k vzdálenému Nijáku. Klikatá říčka je pořád dobře zamrzlá a prostředkem vedou stoly zvířat. Sledujeme skoro zaváté stopy saní a sjíždíme na led. To nám ušetří spoustu energie, když nemusíme překonávat převýšení navíc po břehu.
Postupně mizí stromy a led je na širokých pláních vyfoukaný. Jsme rádi, že máme vítr v zádech. Jde se dobře. V dálce na horizontu se pase páreček losů.
Niják se přibližuje nepříjemně pomalu a čas nemilosrdně utíká. Jestli chceme k chatce dojít za světla, musíme sebou hodit. Slunce mizí v mracích, vítr sílí a my slábneme. Před soutokem Nijákjågasi a Sjnjuvtjudisjåkhå se dáváme napravo přes drobné terénní vlnky mezi skalkami. Později sjíždíme zase na řeku, míjíme jezero s jednu zamčenou budku. Už ani ne dva kilometry.
Fouká už dost nepříjemně a přestává být vidět. Do mapy a navigace koukáme častěji. Nejsme daleko. Je osm večer.
Mezi černými balvany rozlišíme jeden větší s komínem. Malá dřevěná budka nás zachraňuje na dnešní noc i zítřejší den. Ten bude odpočinkový. Už to dost potřebujeme a předpověď je krutá. Žene se na nás fronta a spousta nového sněhu.
Uvnitř chatky je po kotníky sněhu. Odhrabeme zaváté pryčny a přimrzlé matrace uklidíme stranou. Hromadou odpadků pod postelí jsme nepříjemně překvapeni. To by člověk čekal spíš v Čechách… ale tady? Když už si sem lidí dokážou donést jídlo, proč si sakra neodnesou prázdné obaly?!
Dřevo tu není. Máme teplé spacáky a jen to závětří je neskutečný luxus. Začneme tavit sníh na vodu a najednou je uvnitř celkem příjemně.
Okolní hory a husté mraky stíní satelitní signál. Zvládnu odeslat pozici, ale zprávu už ne. Než se zabydlíme, uvaříme vodu a večeři, je půlnoc. Venku se žení čerti a my jsme rádi, že se nekrčíme v plandajícím stanu.
DEN 3 a 4 – budka v sedle
Jak vystrčím hlavu ze spacáku, praští mě do očí světlo. Vylezu z přítmí chatičky a oslepena bílou tmou sebou skoro plácnu na zápraží. Není vidět horizont, není vidět nic. Jen oči vypalující bílé difúzní světlo. Po chvíli, když se zornice zúží, rozliším vyfoukané kameny pár metrů před sebou. Víc nic.
Fouká a mírně sněží. Zalezu zpátky a dlouho se ani nehnu. Odpočinkový den se hodí. Všichni toho máme dost a venku je fakt hnusně. Celé odpoledne se věnujeme intenzivní relaxaci a drobným opravám lidí i materiálu.
Odpoledne se na chvíli zlepší viditelnost. Asi tak na dvě fotky. Zbytek večera po poledním spánku trávíme tavením sněhu na čaj do ternosek a vařením večeře. Přes rachot benzínového vařiče není slyšet sílící vítr. Než jdeme spát, rozjede se pořádná vánice. To je teprve ta fronta. Celá chatka hučí v poryvech větru a do stěn naráží letící sníh.
Dost vážně přemýšlíme zůstat na místě o den déle. Předpověď je zlá a to, co se děje za tenkými stěnami tomu odpovídá.
Budím se brzy. Venku kvílí meluzína. Pomalu se dáváme do tavení sněhu a přípravy snídaně. Prozatím používáme mojí benzínovou raketu, dokud si můžeme dovolit šlehající plameny a špinavou práci. Až budeme vařit ve stanu, plynový vařič bude lepší, tak šetříme kartuše.
Venku sype víc než včera. Vyfoukané kameny mizí pod souvislou bílou vrstvou. Po dlouhé době se mi podaří odeslat a přijmout zprávy. Konečně víme, že Vojta dorazil do auta a je v pořádku. Podle nové předpovědi má dnes sněžit až do večera, zítra beze srážek a ochlazení na -9 stupňů.
Dopoledne pokračujeme v opravách. Sváťa vyplétá hůlky, já přišívám tkaničku na kalhoty.
Dojde i na pletení, společenské hry, šachy, četbu a psaní deníku. Už jsme poněkud rozlámaní. Lehnu si do spacáku. "Au, co to je?... auu, foťák přímo do žeber".
Honza hledá ve spacáku: "potřebuju rukavici na pravou ruku a zatím jsem našel jen tři levé".
Kolem čtvrté Sváťa vyleze ven. Vpadne zpátky do dveří: "Honem, je vidět Niják!". Vyběhneme ven a nestačíme se divit. Je polojasno, na sluníčku se lesknou poletující vločky. To je po dvou dnech vánice úplný zázrak. Máme z té bílé pohádky radost jako děti. Bereme běžky a vyrážíme na blízký vršek. Výhledy na okolní bílé hřebeny jsou odměna.
Před šestou zalezeme dovnitř vařit večeři. Venku zase sněží a fouká. Sáně jsme odmetali zbytečně. Budíka nařizujeme na 5:45 a pomalu jdeme spát.
DEN 5 – dlouhé údolí
Probudím se asi minutu předtím, než odnaproti pískají králíci z klobouku. Venku se citelně ochladilo. Teploměr pod rampouchem ukazuje -11. Vlhká podlaha se přes noc proměnila v kluziště.
Jako koza na ledě jdu do zádveří pro sníh a začínám připravovat vodu. Potřebujeme čaj do tří termosek, jedné litrové láhve, půllitr na polévkovou termosku, ešus se snídaní a ešus s kafem. To ticho... když je konečně vařeno. Skoro jako na horách...
Obouváme vymrzlé boty. Nejvíc trpí Honza. Dupe jako obr Koloděj. Pořád. Neřád. Ale nepomáhá to, dokud si nenacpe do ponožek hřejivé sáčky.
Loučíme se s chatičkou a vyrážíme dlouhým údolím směrem na jihovýchod. Bylo tu pohodlně. Další noci budou už jen ve stanu a na větším mrazu. V panenském sněhu za sebou necháváme brázdu po saních, na jejímž konci se zmenšuje špičatá střecha s komínem, až úplně mizí.
Počasí je luxusní. Kolem zasněžených hor letí mraky a na nás svítí sluníčko. Skialpové terény by se tu našly tak na dva měsíce prázdnin.
Obědváme skoro na konci údolí s výhledem dál naším směrem, ale už celkem na průvanu. Zvedá se vítr. Ani ne po dvou kilometrech sjíždíme k chatce Mikkastugan. Nad soutokem dvou dlouhých údolí stojí tři budky. V jedné nouzový telefon, ve druhé cosi zamčeného a ve třetí kadibudka. Ivča hodnotí petit hvězdičkami.
Přecházíme rokli mimo most, jež je vytažený úplně nahoru a pokračujeme do širokého údolí Rapaälven. Po šesté hledáme místo pro stany. Aspoň trochu závětří za mírným hřebínkem. Lepší to nebude.
Satelitní Messenger zase nemá dost signálu a baterie se vybíjí rychleji, než bylo deklarováno. Ze zpráv chodí jen druhé poloviny, takže z počasí víme, že "tak" bude v celé Skandinávii. Začíná hustě sněžit.
DEN 6 – s větrem v zádech
Před šestou mě budí kdákání sněžných slepic. Na stanu leží těžká vrstva sněhu a padá další. Spacáky jsou lepší, než kouzelný klobouk. Tolik toho z nich člověk ráno vytáhne...rukavice, ponožky, oblečení, plynová kartuše a spousta věcí na baterky...
Ranní a večerní aktivity zabírají velkou část dne a moc nejdou urychlit. Stan pro 3-4 osoby je pro nás dvě na zimu tak akorát. Oproti Ivče s Honzou máme velkou výhodu. Ti se krčí v dvoumístném, což je na tavení sněhu poněkud málo.
Od rána z nebe padají sněhuláci a vidět je prd. V čerstvém sněhu si probijíme stopu dál údolím. Jde to pomalu, ale naštěstí po větru. Mnohokrát chválíme Sváťu za výběr směru výletu. Představa, že by nás celou dobu bičoval vítr do obličeje je děsivá.
Jak se okolní kopce rozevírají, máme konečně trochu lepší satelitní signál a podaří se mi přijmout zprávy. Mezi nimi varování před silným větrem na dnešní noc.
V čase oběda se došoupeme k chatičce. Je zamčená. Jinak bychom možná neodolali pokušení jen tak se schovat a přespat do rána. Aspoň se najíme v závětří. Je jedna a rozhodneme se ještě tři hodiny jít. Necháváme si dost času na táboření.
Na chvilku se šedá deka trochu protrhne a je vidět nebe. Jdeme po levém břehu širokého koryta řeky Rapaälven. Jde se dobře po mírně vyvýšeném valu, že kterého vítr odvál sníh. Stromy se ohýbají ve větru a po zamrzlé hladině letí bílá tříšť.
Ve čtyři přijdeme na plácek s břízami. Po chvíli uvažování, jestli hledat nějaké závětří kolem nebo jít dál, zůstáváme přímo tady.
Jsme trochu kryti břízami, ale fičí pořádně. Na povrchové krustě sněhu se dá celkem dobře stát na lyžích. Bota propadne do krupice pod ní tak, že noha úplně zmizí.
Dáme si pořádně záležet na stavbě tábora. Z vrchní krusty lopatou řežeme kostky na stěnu proti větru. Spokojeni jsme, až když dílo převyšuje naše stany. Mezi sebou ještě budujeme cestičky jak v zákopech.
Honza si odpoledne stěžoval na odřenou patu. Klademe mu na srdce, ať si to pořádně namaže a na den zalepí. "Holky, zapněte si bluetooth" ozve se z vedlejšího stanu. Venku je tak krásně, že na ty tři metry, které od sebe jsme, je lepší poslat fotku. Na displeji se objeví pata vysvlečená z kůže. Pod záminkou panáka ho lákáme k nám do stanu na operaci. Zdravotnice výpravy Sváťa má konečně pacienta. Srolovanou kůži je potřeba odstranit, patu namazat betadinou a pořádně překrýt.
Vichřice během noci ještě sílí. Plácání stanu přehlušuje hukot stromů kolem nás. Ještě, že jsme nepodcenili stavbu sněhové hradby. Jinak už bychom se asi i se stany vznášeli někde nad řekou.
DEN 7 - Rapadalen
Ráno ještě fičí, ale už nesněží. Předpověď slibuje zmírnění k večeru. Plán je dojít až k chatě Aktse. Dnešní etapa měla být kratší, tak "doženeme" i zbytek včerejška. Doufáme, že to půjde hodně po řece a po větru.
Než se nám podaří sjet zpátky na zamrzlou řeku, jdeme chvíli po vrstevnici mezi pokroucenými stromečky. Břeh je na sjíždění příliš prudký na zarostlý. Doslova čáru přes cestu nám udělá boční koryto s podobně příkrým svahem. Sjezdu se nevyhneme. Slalom mezi břízami s pulkami za sebou. Sváťa vyrazí střemhlav dolů, protože traverzy jsou se saněmi opruz. Dojede skoro až k potoku, než se jí postaví do cesty keřík, který odmítá uhnout, natož se nechat zlomit. Zkrátka se o něj zasekne a přejedou ji vlastní sáně. Ve chvíli, kdy začíná volat o pomoc, jsme ještě nahoře. Nechávám sáně na místě a první, co se mi povede je zapíchnout se o dva metry dál hlavou do sněhu. Zbytek nějak došoupu a snažím se jí vysvobodit z postroje. "Mám vykloubené rameno", vyhrkne Sváťa. "Už naskočilo zpátky", oznamuje, když z ní sáně sundáme.
Postaví se, dá si cukr, čaj a čokoládu. Postupně stáhneme zbylé sáně na dno koryta a vyrazíme mezi keříky zpátky na řeku. Svátě zatím lepíme hřejivou náplast, aby nezatuhla.
Dostáváme se na rovný povrch řeky Rapaälven a jde se líp. Sváťa chvíli vypadá, že to nic nebude, pak si jednu hůlku odkládá do saní.
Po obou stranách řeky Rapaälven se tyčí skály, jako brána, za níž se rozlije do široké delty před jezerem Lájtávrre. Uprostřed trčí skalní zub Nammásj. S výhledem na tu nádheru si zastavíme na oběd. Než dopijeme čaj, sluníčko mizí a výhledy zakryje intenzivní sněháňka.
Procházíme pod impozantní stěnou hory Skjerffe, odkud by byl výhled na jeden z nejznámějších obrázků Sareku.
Početná ramena řeky a ostrůvky pod sněhem z pohledu pěšáka sice trochu zanikají, ale i tak je tu krásně. Orientaci nám usnadňují stopy sněžných skútrů. Po nich projdeme až na jezero a z jeho kraje na značenou a vyježděnou trasu Kungsleden.
Kousek nad jezerem stojí pár domků a nad nimi chata Aktse. Patří Švédskému turistickému spolku STF. Původní plán byl kempovat dole u jezera, ale pokračujeme ještě kousek. Zimní cesta pro sněžné skútry je značená tyčemi s červenými křížky a oproti letní Kungsleden vede mírně oklikou. I tak nás čeká slušný výšlap na hřeben a zvlášť na začátku jsou vrstevnice dost hustě.
V ledovém korytě sundáváme lyže a táhneme jen v botách. Skoro by to chtělo mačky. Je potřeba pomoct Sváťě, která s jednou hůlkou nemůže sáně utáhnou. Nakonec se hodí i lano, které vezeme, kdybychom náhodou narazili na divokou řeku. Pomocí smyček, karabiny a gumicuku zapojím Sváťu za svůj postroj a pomáhám v tahu do kopce. "Sabaky? Nemáme. My máme tady tohohle."
Běžkové boty podkluzují na zmrzlém podkladu a laminátové hůlky se prohýbají do luku. Ochlazuje se, fouká, ale mě je na tričko. Dá to práci, než se s celou soupravou dostaneme nad prudké úseky v lese. V řídnoucím porostu najdeme luxusní místo na stanování s výhledem na jezero. Naštěstí nefouká, tak zvládáme stavbu stanu jen třema rukama. Dobře, že jsme nezůstali u jezera.
Poprvé na celém výletu máme signál na telefon. Můžeme zavolat Vojtovi a domluvit si setkání zítra na cestě. Ráno vyrazí a přijde nám naproti.
DEN 8 – nekonečné bílé pláně a šťastné setkání
Vstáváme v půl šesté, chvíli před východem slunce. Světla už je touhle dobou dost. Ranní výhledy jsou snad ještě lepší. Dnes má být celý den jasno. Je patnáct pod nulou a na nebi ani mráček. Slunce sjíždí po protějším svahu, osvětluje hladinu jezera a konečně i nás.
Přeorganizujeme náklad tak, abych táhla co nejvíc těžkých věci a odlehčila Svátě. Stoupání sněhovými pláněmi už je mírnější, ale zátěž je znát. Cesta je tvrdá a lyže na pásech drží, tak to nějak jde. Před sebou i za sebou vidíme řadu tyčového značení. Žádné stromy, jen nekonečný prostor a výhledy. Podle stěny Skierffe vidíme, že jsme opravdu vysoko.
Terén se začíná svažovat na druhou stranu a otevírá se výhled na jezera Gåbddåjávrre a Gasskajávrre, za nimiž je turistická chata. Sjezd k nim je ta veselejší část zájezdu. Naložené pulky využíváme jako boby. Řítíme se skútrovou cestou. Pár jich proti nám jede, ale naštěstí se vyhnou. Naše řízení je poněkud omezené. Ivča dokonce jedou chytá sáňky v břízkách, kde se samy zastaví.
Přecházíme jezera a sáně mi nějak těžknou. Začínám toho mít dost. Za úzkým krčkem mezi dvěma jezery už je vidět chatka Sitojaure. Konečně oběd. Přežvykujíce týden starý chleba, tyčinky a jiné trvanlivé svačinky se zasníme nad tím, co by si kdo dal čerstvého.
K další chatě je to 20 km, které začínají mírným stoupáním. Opět se dostáváme nad veškerý porost. Kolem bílých pláni vystupují další hory a skalní útvary.
Když někde proletí vzduchem mobilní signál, sdílíme si polohu s Vojtou. Míří naším směrem. Vyšel do kopce od jezera Luleälven letní cestou Kungsleden a pokračuje po zimní. Slunce peče, že je na tričko.
Další zpráva je, že Vojta narazil na nouzovou útulnu Autsutjvagge. Nechává tam batoh a jen se sněžnicemi a foťákem nám jde naproti. Ta postavička v dáli, to bude on. Šťastné setkání po týdnu!
Vojta mění sněžnice za naše náhradní lyže a bere Svátiny sáně. Brzy jsme u chatky. Maličký dřevěný domeček nad zamrzlou řekou s kamny uvnitř - tomu prostě nejde odolat. Kluci přinesou dostatek suchého dřeva od řeky, abychom neplýtvali tou trochou, co je tu připravená pro nouzové případy.
Večeři si vaříme v suchu a stolujeme kulturně. Ze slivovice, co donesl Vojta, a zbytku zázvorového koncentrátu vzniká takzvaná vypalovice, jež se dá libovolně míchat s čímkoliv dalším včetně kávy z kultovního minihrníčku. Jiná medicína už není třeba.
Vybalujeme zmrzlé kostky z obalů na spacáky a rozkládáme je na podlahu. Vejdeme se tak akorát. Kamna praskají a my víme, že ráno bude sucho.
DEN 9 – sláva, nazdar výletu
Přes noc se zatáhlo a během dopoledne začíná sněžit. Vyklízíme chatičku a vydáváme se na zbývajících dvanáct kilometrů k autu. Výškové metry už budou jen dolů.
Celkem to ubíhá a brzy dáváme svačinku na konci rovinaté části. Sedneme na pulky a valíme dolů k jezeru. Pár skútrařů, co míjíme, kouká poněkud vyděšeně. V lese se cesta mění na slalom korytem mezi stromky. Z mého grilovaného kuřete se stává rozplácnutá tortilla.
Potkáme chlapíka s plně naloženými saněmi a obrovskou krosnou na zádech. Vyráží na výpravu. S pivním mozolem a červenou čepičkou, co si nasadí, aby nevychladl, když si s námi povídá, vypadá jako Santa Claus ve výslužbě. Jde pěšky, lyže přivázané na saních a na nich desetilitrový kýbl. Prý na čerstvou vodu z řeky a v batohu má i lavor. Jak tohle všechno a svojí váhu k tomu vytáhne na kopec mi není jasné.
Kolem chaty Saltoluokta je rušno. Už stačí jen přejít jezero po cestě, vyznačené zapíchanými klacky. Ne rovně. Mimo bezpečnou trasu neriskovali proboření do ledu. Najednou je oklika děsně dlouhá. Po devíti dnech jsme tak blízko autu a tak to trvá...
Konečně molo na druhé straně, zaparkována auta s vozíky na sněžné skútry a mezi nimi to naše s rakví na střeše.
Sláva nazdar výletu!
Zvládli jsme to!
Ušli jsme přes 140 kilometrů přes hory a doly národního parku Sarek. Na to, že jsme se poprvé naživo viděli až týden před odjezdem, jsme se nejen navzájem nezabili, ale dokonce si to náramně užili.
Začíná oblíbená hra na skládání neuvěřitelného množství věcí do auta. Jsme lehčí o jídlo, to půjde jak nic. Aspoň, že nám na celý ten Tetris hustě sněží. Sáně na střechu, lyže do rakve, batohy do kufru.
Kolem čtvrté jedeme. Se všemi rezervami jsme na trasu počítali dvanáct dnů a zvládli ji za devět. Máme tři dny k dobru a cestě ještě dál na sever.
Vojta získal kontakt na Čecha, co má psí spřežení a umí zařídit ubytování ve srubu. Cestou do Kiruny se zastavíme v supermarketu v Gällivare. Takový výběr trochu připomíná útok dětí na hračkářství.
Před Kirunou odbočujeme do Jukkasjärvi, kde máme před obchodem sraz se Zbyňkem. Přijíždíme na parkoviště a tipujeme velký pickup. Z vedlejší dodávky vystoupí týpek a směje se našemu expedičnímu vozítku.
Zbyněk nás varoval, že srub bez elektřiny je trochu punk. Vejdeme dovnitř a rozplýváme se nad luxusem. V krbu roztopeno, voda nanošená a sauna rozehřátá. A toho prostoru!
Jdeme rovnou do sauny. Když jsme vyráželi, tak jsme ani nedoufali, že si za polárním kruhem budeme až tak užívat. Dokonalá regenerace po výletě.
Zbyněk už do Švédska jezdí spoustu let. O psech ví úplně všechno. Povídá, jaké jsou mezi rasami rozdíly, kteří psy jsou na jaké tratě, vytrvalí nebo rychlí. Sám jich má šest.
Péče o psy a trénink ho stojí prakticky všechen čas a peníze. Vlastně bych tím psem skoro chtěla být. Vybraný jídelníček, dostatek tréninku i regenerace. Na tlapky jim dává konopnou mast, ale prý jen pod ponožky, aby si ji nežrali a nebyli sjetí.
Pohoda na srubu a psí spřežení
Vstáváme pomalu. K snídani máme míchaná vajíčka, čerstvé ovoce a obrovskou konev kávy. Trochu jiný svět, když si vzpomenu, že ještě předevčírem na nás po probuzení padala námraza ze stanu.
Řada boudiček se sněhovými čepicemi vypadá jako šmoulí vesnička. Mezi nimi dovádí šestičlenná smečka. Na pěšině k jezeru Zbyněk předvede povel, kdy pes nesmí předběhnout pána. Poskakují za ním, ale nedovolí si ani čumákem dál než na úroveň jeho nohou. Na "volno" disciplína končí a smečka vystřelí, až se za ní práší. Pobíhají po zamrzlém jezeře a hrají si mezi sebou i s námi.
Ale nesmíme je nechat moc unavit, aby ještě chtěli tahat. U auta ukázněně naskáčou do beden a společně jedeme do firmy kousek od Kiruny, kde Zbyněk přes zimu bydlí a pracuje. Kotce se psy, kam jen oko dohlédne. Je jich tu kolem osmdesáti. Bydlí po dvou na předepsané minimální ploše 24m2, kde má každý svou boudu. Předpisy jsou striktní.
Dírami v plotě prostrkují hlavy a nechají se drbat. Pomáháme Zbyňkovi zapřáhnou naše dvanáctispřežení. Pět jeho psů jde ukázněně, další bereme po jednom a jak přijdou k saním, splašeně trhají za postroje, že už by jeli. Dlouhé sáně jsou maximálně pro čtyři osoby, ale pět se nás vejde. Zbyněk to uřídí.
Start je poněkud divočejší, když nadržení hafani vyrazí z kopečka a do zatáčky. Brzy se pod zátěží a v teplém odpoledni zpomalí. Připadám si tak nějak nepatřičně, jen sedět a vozit si zadek. Ještě včera jsme byli v postrojích my. Teď sedíme jeden za druhým a bavíme se těsnými průjezdy mezi stromy.
Kolem stanice s vysílači dojedeme na kraj jezera s výhledem na kopec se sjezdovkou přímo nad Kirunou. Zbyněk zastaví sáně u přístřešku z větví a vytahuje kůže ne sezení kolem ohniště. Coffee break pro turisty jak vyšitý.
Zpátky se vracíme jinou cestou se sjezdem na závěr. Psi reagují na "jedeme domů" a ještě zrychlí. Děkujeme za vyjížďku a jedeme se podívat do Kiruny. Jako první vidíme obrovskou jámu povrchového dolu. Prakticky naproti přes ulici začíná nevelké město většinou z nízkých domků. Vojta už tu byl, tak nás provádí. Moc zajímavého tu nemají. Krásný dřevěný kostel, vyhlídku na důl a malé náměstí.
Vracíme se domů na srub. Vlastně bychom tu nejradši zůstali minimálně do jara. Kluci zkouší rybařit na jezeře. Sedí nad dírami v ledu, vytvořenými obří vývrtkou a postupně zobají starý chleba, co si přinesli jako návnadu. "Měli jsme si něco nenápadně koupit v tom obchodě, abychom měli úlovek".
Po večeři ještě sauna. Je pozdě, skoro usínám, ale kdy jindy bude šance... takže jdu. A dobře, že tak. Nejen, že sauna probere, ale dokonce přijde polární záře. Sledovat tancující světla na obloze z okna sauny je víc než luxusní.
Rychle něco na sebe a pro foťák. Aspoň použiju michelin péřovku, bez které jsem se doteď obešla. Pár fotek z jezera se povede. Show je u konce a včerejší den pryč. Padám na matraci a okamžitě usínám.
Obrať to zpátky na sever, prosím…
Jak to jenom navléknout, abych nemuseli zpátky do toho českého Kocourkova?
Pobereme bágly, jež se za dva dny nějak rozmnožily a valíme se k autu. Čeká nás dlouhá cesta na jih a vůbec se nám nechce. Nejradši bychom to otočili ještě dál na sever.
Původní plán dojet na stejné místo, kde jsme spali cestou na sever, přehodnocujeme a parkujem víc jak o hodinu dřív. Sjíždíme k pláži u Örnsköldsvik a ubytujeme se v převlékárně. Vejdeme se tak akorát.
Dírami v plechové střeše vidím na nebe. Je zataženo, ale v noci nic nepadalo. Snídáme na dřevěné terase s výhledem na zamrzlou zátoku a posloucháme Santanu z mobilu. Prostě ráno na pláži. Do toho se z nebe snáší první vločky. V osm vyjíždíme do regulérní chumelenice. Ta zpomaluje cestu a dokonce nás kvůli zátarase pošle objížďkou.
Asi hodinu před Stockholmem se sníh mění v déšť a pak přestává. Zastavíme se na krátkou návštěvu u Simony, která tu žije, průvodcuje a pomáhala nám s přípravou výletu. Po příjemné kávě na zahrádce zajedeme ještě na prohlídku centra města. Stockholm se mi líbí. Zátoka uprostřed historického centra vytváří zajímavý prostor. Úzké uličky mezi starými domy jako kdyby mě na chvíli přenesly do italského Janova. Vydržela bych tu minimálně den, ale brzy zase jedeme.
Ještě večer dorazíme nedaleko Linköping, kde bydlí Sváti kamarád Michal. Stará se tu o panské lesy a dnes nás nechá přespat ve svém domku. Prokecáme celý večer a většinu noci. Málem tu strávíme další den, když se Ivča uklikne v datu při kupování jízdenek na trajekt. Vlastně bych si klidně dala brigádu v lese :-)
Slunečným odpolednem se řítíme na jih. Už moc nezbývá. Další zastávka je na pláži jižně od Malmö. Jak se blížíme, spustí se krupobití. Přechází akorát když do studeného větru vystupujeme z auta na procházku k barevným dřevěným budkám. Na obzoru se táhne dálniční most do Dánska a za ním trčí z moře obrovský park větrných elektráren.
Ještě nejsme se ve Švédsku nekoupali, takže odhazujeme svršky a běžíme do ledových vln. Zapadající slunce prosvítá pod mraky a kouzlí nádherné večerní světlo.
Řádně osvěženi nasedáme zpátky do auta na zbývající hodinku do přístavu. Už se nám to opravdu krátí. V jedenáct definitivně opouštíme Švédsko. Před šestou nás probouzí chraplavý palubní rozhlas. Celí rozlámaní se přesuneme do auta a usadíme se na posledních pár hodin dlouhé cesty.
Děkuji, kamarádi, za povedený výlet!
Comments