Dva týdny solo-cyklo-výpravy k Baltskému moři a podél pobřeží na západ.
Po šesti dnech cesty na sever (část první) a dvou hodinách plavby z Gdaňsku na poloostrov Hel jedu na západ podél Baltského pobřeží, kde mě mimo jiné čekají i písečné duny Slowinského národního parku.
Srpen 2020, Lucka
Z Helu do turistického pekla
Východ slunce dávno proběhl a paprsky už prosvítají na můj stan. Moře je po ránu je klidné, sem tam lodička. Tlačím kolo pískem na cestu. Hned vedle je rozhledna. Tedy spíš bývalá pozorovací věž, takový posed, co trčí nad okolní borovice. Lezu po žebříku, snad mi nezůstane v ruce. Cyklistické boty zvoní o rezavé stupně. Jsem nad korunami stromů na samé špičce Helského poloostrova. Za mnou se točí maják, přede mnou jen pás písku a moře.
Jedu pomalu lesní cestou, když tu přechází srnka. Kouká na mě, pomalu popojde do lesa a znovu kouká. Jako by věděla, že si jí chci jen vyfotit. Dál se motám lesními cestičkami a snažím se vyhýbat písku. Je tu hromada starých bunkrů a pozůstatků opevnění. Celý poloostrov byl strategicky významný, což je znát na každém kroku. Ráno potkám jen pár turistů ověšených nafukovacími lehátky, jak směřují na celodenní šichtu na pláž.
Největší atrakce je Fokárium Za pět zlotých je možné vidět krmení tuleňů. Zvenku to vypadá poněkud cirkusově. Od vstupu se táhne fronta, jejíž konec nevidím. Turniket počítá návštěvníky do limitu. Hlídač u vstupu brzy hlásí plno. Zbytek fronty má smůlu. Další krmení za tři hodiny.
Vyrážím na západ. Ještě mnohokrát zajedu do odbočky k bunkrům a u každé si říkám, že tahle je poslední. Hel je taková úzká nudle s bambulí na konci. Vešlo se i malé sportovní letiště. Tady se zdržím, na plotě roste spousta ostružin. Dál už jen silnice, koleje, cyklostezka a proužek pláže.
Do Wladyslawowo se dostanu ve dvě odpoledne. Chci dojet do Leby. Je horko, vítr a krajina jak v Polabí. Placka, pole, placka, kukuřice...
Kromě zámečku Krokowo nic moc zajímavého. Začínám toho mít dost. Pomůže osvěžení u pumpy. Vzduch chladne, mám to hodinu do Leby, možná víc. Krajina se mírně vlní a světlo zlátne.
Nevím, proč jsem čekala, že Leba bude poklidné městečko. Přijíždím do davu turistů. pouťových atrakcí a obrovského rachotu. Do toho všeho se koná "Slot Motocyklow", první letos. Kolem vjezdu do kempu se kumulují fousáči v kožených bundách s třásněmi a předhání se v burácení motorů. Skoro přehluší rockový koncert za plotem. "Prijechala na slot?" osloví mě partička s plastovými kelímky piva v rukou. "No jasně, mám motocygel bezmiotorowy".
Poušť na severu Polska
Od pláže se valí rovnoměrný čtyřstup rekreantů. Odbočím do Rabky a po dvou kilometrech lesem jsem u parkoviště. "Slyším češtinu, dobrý den". Čtveřice čechů se akorát vrací z dun. "Na kole to ještě stihnete za světla". Tak jo, díky. Vydám se do lesa proti proudu vracejících se skupinek. Je to asi 5 km, než dojedu k písečným dunám. Světla už moc není, ale aspoň jsem tu sama. Je tu krásně, jen trochu z rychlíku.
Dlouho se nezdržuji a vracím se do večerního života v Lebě. Světla aut vytvářejí zajímavé efekty se zvířeným prachem. Propletu se městem a už skoro za tmy uháním cyklostezkou podél hlavní silnice někam, kde budu spát. Citelně se ochladilo. Před prvním lesem sjedu do louky a stan maskuji u lesíka, abych ze silnice nebyla vidět. Rychle stavím a skáču dovnitř, ve snaze uniknout před komáry. I tak mě stihnou dost zřídit. Usínám za neutichajícího ruchu silnice. Na to se zvyká dobře.
Ráno je to stejný boj. Všechno je orosené a ty potvory nedají pokoj. Snídani si balím s sebou někam na sluníčko, do sucha a na průvan. Podél hlavní silnice vede asfaltová cyklostezka a na ní se válí kostra srnky, ohlodaná skoro do běla. Tak hlavně neupadnout, aby mě tu pak za pár let nesebrali rovnou do muzea.
Druhá možnost přiblížit se písečné poušti je Czolpino. Asi po kilometru lesní cestou dojedu na kraj pouště. Borový les jako když utne a mezi stromy prosvítá duna bílého písku. Ten je po cestě trochu natahaný i mezi borovice. Zamknu kolo u stromu, nechám u něho i boty a vydávám se na polskou saharu. V pravé poledne, to je jiná. Slunce vypaluje oči a písek hřeje do nohou. Povolená trasa je vyhrazená kolíky, aby se neponičily pouštní traviny. Nejdu daleko, přeci jen na mě čeká naložené kolo. Vracím se do stínu lesa a jako bonus se cpu borůvkami.
Kol tu opřených hromada, jediné moje zamčené (aly taky bych ho nevyměnila ani za všechny najednou).
Pokračuji na Ustku. Plážová promenáda se táhne celým městem. Na písku je narváno. O patro výš se předhání stánkaři a prodejci. Lody, gofry, fritky, suvenýry, nafukovací krokodýli, prostě všechno.
Propletu se až na konec mola, kde mě osloví dva bikeři s naloženými koly. Viděli mě už na promenádě a jsou zvědaví. Seb, mluví dobře anglicky. Konečně někdo! Krzystof moc nemluví, ale rozumí. Jedou stejným směrem, navštívit kamaráda V Kopani. Když mi Seb dává tip, kde spát u pláže, napadne Krzystofa geniální věc. Původně si na tenhle výlet rezervovali penzion v Jaroslawieci, ale pak je pozval ten kamarád o kus dál. Zrušit to nešlo, tak mi ho přenechají, protože by jinak stejně propadlo. To je hodně milé překvapení!
Neplánovaná rebelie
Vyrazíme spolu z Ustky na západ. Krzysztof najde ve své navigaci zkratku podél pobřeží, mezi mořem a jezerem. Sjedeme trochu po panelech, trochu lesem a jsme u krásného asfaltu. Dojem poněkud kazí cedule "Military area", ale ty se určitě týkají jen toho plotu. Silnice je volná, to budeme v Jaroslawieci za chvíli. Míjíme plot, ostnaté dráty, další cedule a kamery. Je tu toho dost. Zabočíme do vedlejší s tím, že šedý flek na mapě objedeme lesem. Místo toho narazíme na závoru s cedulí "Ostrá střelba". Uznáváme, že to přestává být legrace a radši se vracíme. Cesta holt bude delší. Projede auto, vtipkujeme o stráži, ale nevšimne si nás. Takže pohoda. Pak zezadu přijede jiné, vytlačí nás na krajnici a vystoupí obrněnec s flintou. Máme problém...
Všechno probíhá v polštině, ale celkem si domyslím. Otočí nás kousek zpátky k bráně, k veliteli. Vylezou dva z budky, přijede obrněné auto a najednou je kolem asi osm chlapů, někteří v neprůstřelných vestách. Seb neváhá a na všechny najednou spustí, jak jsme zabloudili. Velitel opakuje, že jsme ilegálně v Polygonu a hrozí velká pokuta. Ale my už se vraceli, přijeli z lesa a cedule předtím neviděli. Seb je k nezastavení a pořád se usmívá. Nakonec obměkčí několik těch drsných xichtů. Máme přesně sedm minut na únik z areálu. Znamená to asi tříkilometrový sprint k hlavní bráně, kterou jsme nechtěně objeli lesem, stezkou k pláži. Taky to znamená návrat skoro až do Ustky, ale to už je detail.
Vysmátí se řítíme hladkým asfaltem do kopečka. Seb z dálky křičí, jestli jsme to stihli v limitu. Vrátný se jen směje a ještě nám poradí zkratku zpátky na místo, kde jsme opustili hlavní silnici. Konec vojenského prostoru poznáme podle kvality asfaltu. Když cvakáme zubama přes záplaty, jsme v civilu. Trocha panelů a novu zbývá 25 km do Jaroslawiece. Nasadíme celkem tempo. Krásně to odsejpá a ve večerním světle se všude kolem točí vrtule elektráren.
V Jaroslawieci se fotíme u majáku. Penzion je na konci města. Vyměňujeme si kontakty a ti dva pokračují dál s tím, že zítra se uvidíme, až pojedu kolem. Jeden gauč, koupelna, klaustrofobní chodba a druhý gauč. Můžu si vybrat. Teprve mi dochází celé dnešní odpoledne a musím se smát.
Nekonečné pláže Baltu
Ráno je celkem frišno. Beru si plavky (dokonce je nevezu zbytečně...) a na ulici vyrážím bosa. Je to kousek a chůze je příjemná změna. Pláž je úplně prázdná. Sejdu po schodech mezi chechtající se racky. Voda je dost osvěžující. Místo plavání se tu v mělkém moři dá procházet nekonečně daleko. Když vylezu ven, přichází první nedospavci na vycházku ve svetrech.
Cyklostezka mezi mořem a Kopaňským jezerem vede po panelech. V místě odtoku z jezera se musím probrodit pískem na most. Se Sebem jsme domluvení na ranní kávu, kterou si dáváme skoro v poledne. Sedíme pod slunečníkem a kecáme.
Je čas jet dál. Loučíme se a ještě chvíli pokračuji nábřežní panelkou do Darlowo. Dál podle Eurovelo značek na Mielno, nekonečný masakr plážových atrakcí, restaurací a milionu lidí. Střídavě lesem a přeplněnou promenádou dojedu do Kolobrzegu.
Pojedu maximálně ještě hodinu abych spala ještě u moře. Na čerstvém vzduchu nebudou komáři. Tentokrát dokonce dorazím před západem slunce. Ten můžu sledovat z plácku mezi lesem a pláží, kde na mě přes dunu nikdo nevidí. Se stavbou stanu počkám do setmění.
Než se zvednu, abych se zabydlela, přijde týpek a tlačí kolo. Na nosiči bágl a ptá se, jestli tu budu dneska spát. Přijel vlakem do Kolobrzegu a jede jen na víkend. Má velký dvoumístný stan. Kolo vytáhl někde z půdy a na nosiči má tašku přes rameno přivázanou gumicukem přes nějakou desku. Místo brašen má z boku na nosič pověšené dva batohy, za které by se školní děti styděly. A já tak řešila vybavení :-).
Jsem vzhůru v šest a Janek už skládá stan. Máme stejnou cestu, tak čeká, než si sbalím. On má ty své rifle v tašce hned. Čeká nás 90 km do Swinoujscie. Janek na nádraží, já na přívoz. Jankovo nevycentrované zadní kolo poskakuje pod nákladem a jemu je to fuk, šlape jak o závod. Za půlkou cesty do Swinoujscie a terén se začíná vlnit. Přijíždíme do Wolynskeho národního parku.
Vidím odbočku na rozhlednu. Kousek lesní cestou a pak schody. Předchází mě pan a začne mi pomáhat. Je to spíš horší, ale děkuji za snahu. Za odměnu mám vyhlídku z útesu asi sto metrů nad mořem. Paráda. Ta je tenhle týden první. Pozorovací věž bude nějaká stará vojenská. Chybí jí schody a beton se rozpadá.
Sjíždím do Miedzyzdroje a zbývá pár kilometrů do Swinoujscie po veliké hlavní silnici podél kolejí. Swinoujscie nemá most, tak je přívoz zdarma. Jízda trvá jen pár minut. Sice jsem stále ještě v Polsku, ale vliv Německa je znát. Po cyklostezce je to k hranici asi kilometr.
Za řekou je Německo
Už v restauraci se mě skupinka u stolu ptala na obvyklé odkud jsem a nešišlali. Na závěr jsem zvládla popřát Gutten Abend.
Skoro na konci pásu lesa zahýbám do bočních cestiček a hledám. Vypadá to marně. Větve, křoví, břečťan. Najdu takovou nouzovku, ale vejdu se. Počkám do tmy a rychle stavím stan. Usínám okamžitě.
Jsem celkem blízko kempů, ale v noci je klid. Na druhou stranu pár metrů a už jen útes. Budím se dost brzy, což je dobře. Než sbalím stan, projde jedna dvojice. V sedm jsem na kole. Už to mám vychytané. Sjedu jen k vyhlídce nad pláží a snídám. Pode mnou jsou na písku rozházené sedací budky s proutěným krytím proti větru. Jako kdyby se tu vysypaly sedačky z lanovky.
Necelých 70 km na přívoz do Stahlbrode, cestou nic moc zajímavého. To by mělo jít rychle. Začátek jde. Pak mě začne zmáhat hlavní silnice a když z ní sjedu, tak i ta vedlejší. Vítr fouká přesně mým směrem, ale opačnou orientací. Silnice je dost frekventovaná a prakticky bez krajnice. Cyklisti jsou vykázáni vedle na starou cestu, která dlouhé úseky vede po kočičích hlavách jak na Malé Straně. To je psycho. Těším se na přívoz.
Loď akorát jede na druhou stranu, tak čekám asi 20 minut. Takový ten plovoucí kousek silnice se zábradlím. Kola na kraj, auta uprostřed. Cesta na ostrov trvá asi 15 minut. Nasedám na kolo a sjíždím za auty. Hlídač na mě pokřikuje, že asi dělám něco špatně. Než aby to ale opakoval anglicky, mávne rukou a hlavně, ať jedu pryč.
Rujána, největší ostrov Německa
Na ostrově je vítr, horko a podél silnice ostružiny stejně, jako na pevnině. Chvílemi přemýšlím, že si snad sednu u silnice a počkám, až přestane foukat. Loudám se alejemi a nemám sílu pořádně šlapat. A do toho zase ty kostky!
Do Binzu se dostanu v podvečer. Lidi se prochází se zmrzlinou v ruce a ve svetrech sledují živou hudební produkci. Chvíli se flákám, pak vyjedu k loveckému zámečku Granitz. Se šerem hledám kryté místo v lese. Odbočím ze stezky a tlačím kolo kus lesem.
Ráno pokračuji podél pobřeží na sever. Další zastávka bude brzy. Tedy mnoho zastávek. Severně od Binzu se nachází obrovský komplex nedostavěného rekreačního střediska Prora. Megalomanský projekt začal budovat Hitler, ale plány na rekreaci překazila válka. Hotelové město se tak hostů nikdy nedočkalo. Až nedávno, když se jednotlivé bloky začaly rozprodávat a rekonstruovat - na co jiného, než na hotely. Firmy se ospravedlňují tím, že nacisti budovy přece nikdy nevyužili. Koneckonců je to jen beton a než ho na tak exponovaném místě bourat a stavět znovu….
Z nepochopitelně dlouhé linie ubytovacích kapacit už něco slouží novým hostům, něco je v rekonstrukci, nebo na ní čeká. Pár oplocených budov už se ale kvůli svému stavu nedočká. Pobořená torza obrůstají ostružinami a čekají, až je zub času a slaného vzduchu pošle k zemi. Oplocené je koneckonců všechno a to pečlivě, takže o nějakém bližším průzkumu nemůže být ani řeč.
Na začátku Sassnitz zajedu ke zřícenině Schloss Dwasieden. V lese nad pobřežím najdu obvodové zdi zámečku. Vedle průčelí kostela, chrámu. Přesně mezi sloupy a zdobenými hlavicemi roste strom. Zbytky dalších sloupů se povalují po lese. Zajímavé místo.
Ze Sassnitz vyjíždím cyklostezkou ke kempu. Ferienheim Birkengrund jsem našla náhodou podle mapy. Umístění hned nad městem je tak akorát na túru do NP Jasmund a to mimo hlavní vstup z vesnice Hagen.
Dorazím na loučku s pár stany a hromadou autovraků. Chlouba majitele, desítky let stará vojenská auta, v nichž pořádá výlety pro turisty. Chvíli se snažím vydobít garáž na kolo, než přijde “master” s lepší angličtinou. Pán, se kterým jsem včera mluvila po telefonu. Přesvědčí mě, že v Německu a navíc na ostrově “no criminals” a nakonec zamykám kolo ke stromu za budovou, ve které se pořád pohybují. Budu jim tedy věřit.
Na louce je zaparkovaný stánek s pergolou a v něm várnice s kávou a horkou vodou na čaj. K tomu dokonce housky od rána, ještě čerstvé.
Odpoledne vyrazím na pěší okruh, který jsem si vymyslela a pán z kempu mi doporučil totéž. Tedy poté, co se zeptal, jestli zvládnu chodit bez kola. Snad si vzpomenu :-)
K slavným útesům to mám asi hodinu bukovým pralesem po upravené cyklostezce. Průhled skrz vzrostlé stromy na moře s plachetnicemi je perfektní uvítání na vyhlídkové stezce po hraně bílých útesů. Od pohledu je to takové zaschlé bláto a na samý kraj mě to moc neláká. Občas se prý kousek utrhne.
Vyhlídka za vyhlídkou, krása střídá nádheru. Na kamenitou pláž sejdu po dřevených schodech. Na břehu se válí vyplavené kmeny i s kořeny. Moře je celkem klidné, obloha se zatahuje do podezřele tmavé barvy a obzor mořské hladiny splývá s oparem.
Konec horké vlny
K ránu mě probudí zvuk, na který jsem skoro zapomněla. Kapky dopadají na stan. To znamená, že prší. Po dlouhé době. Koukám na předpověď. Norové hlásí sucho, Meteoblue bouřky a Windy něco mezi. Komu věřit, se rozhodnu až po snídani. Horká káva a čerstvé housky jsou připravené. Vyčistím kolo a vyrazím v deset. Obloha je nehezky černá. Hlavně na severu, kam mířím.
Silnice se vlní národním parkem přes Hagen, hlavní placený vstup. Moc mokro není a jede se pěkně. Jedu na nejsevernější bod ostrova, mys Arkona. Přesně tím směrem se zableskne. A znovu. Mám to kousek do města Glowe. S prvními kapkami kouknu do mapy. Půl kilometru na kraj města. Zajedu do první autobusové zastávky. Chvíli si říkám, jestli to nebyla zbytečná srabárna, ale vzápětí začnou hromy a pořádný slejvák. Spíš štěstí to bylo.
Norové zarytě tvrdí, že dnes ani kapka. Ostatní se tak nějak shodují, že odpoledne bude líp. Po hodině začne protékat střecha budky. Ve dvě vyjedu. Prší už málo a obloha je výrazně světlejší. Pokračuji cyklostezkou podél pobřeží. Bouřka krásně pročistila vzduch. Už jsou vidět majáky na špičce ostrova. Je tu celkem rušno. Asi sem musí každý Němec. Dojedu až na vyhlídku úplně na konci. Po schodech se dá sejít na kamenitou pláž. Dokonce tam roste tráva.
Jsou čtyři odpoledne. Přečkání bouřky mě zdrželo, ale to je cena za suché boty. Do Stralsundu zbývá 40 km a jeden přívoz. Přejíždím na pevninu po starém mostě. Nový se tyčí vysoko nad ostrovem Danholm. Siluetu města vidím v protisvětle zapadajícího slunce. Přes nábřeží si projedu centrum a těsně před osmou jsem na nádraží. Doplním vodu a jdu se zeptat na lístky. Do Berlína zítra “no problem” i s kolem, rezervace není povinná. Z Berlína do Prahy není ani flek. Tak se tedy přiblížím a pak se uvidí.
Prozatím odjedu přespat za město a ráno zpátky na vlak. Odbočím z hlavní silnice k lesíku uprostřed louky. Ze silnice nejsem vidět, ale naproti na poli pořád rachotí dva kombajny. Světla jak na letišti. Nenápadně stavím stan a na zítra natahuji budíka.
Návrat
Vstávám před šestou a balím mokrý stan. Na zoraném poli přede mnou se prochází skupinka srnek a vůbec si mě nevšímá. Snažím se nedělat rámus.
Vyjíždím na hlavní silnici. Je zataženo a vlhko. Po půl osmé jsem zpátky na nádraží. Kupuji lístek do Berlína s tím, že tam buď seženu vlak, autobus, nebo budu dál šlapat. Kolo je opřené o stěnu a za oknem ubíhá krajina. Pořád stejná…placatá s rákosím…
V půl dvanácté plus nějaké to zpoždění vystoupím na obrovském Berlin Hauptbahnhof. Něco mezi letištní halou, nákupním centrem a stanicí metra. Vyjedu několik pater eskalátorů a rovnou zkusím prodej lístků. „Kajne šanc“. Dneska prostě místo pro kolo v žádném vlaku není.
Plán B (šlapat do Děčína je až C): Jedu přes město na nádraží Sudkreuz, odkud odjíždí autobusy Regio. Dorazím akorát, když přijíždí jeden žlutý z Prahy. Rovnou se zeptám řidičů, jestli mě s naloženým kolem vezmou. Tuší, že by mělo být nějak složené, ale lidí je málo a vstřícnost vítězí. Domluveno. Hurá. Ve tři pojedu.
Naložit kolo je překvapivě jednoduché. Podařily se mi úžasné dva týdny na kole a můžu mluvit o velkém štěstí snad ve všech směrech.
Musím se pochlubit, že balení a rozmístění jsem zvládla “na první dobrou” a systém mi vydržel celé dva týdny. V podstatě mi nic nechybělo a přebývalo jen díky extrémně horkému počasí. Lékárnička i nářadí na opravu kola zůstaly celou dobu uložené na svém místě, bez nutnosti cokoliv použít.
Comments