Fanské hory
Trekking a výstupy ve Fanských horách v Tádžikistánu
Obrázky z Fanských hor zaujmou na první pohled svými tyrkysovými jezery s porosty jalovců a zasněženými pětitisícovými štíty, zrcadlícími se v křišťálové vodě. Bývají nazývány i nejkrásnějšími horami světa. Není těžké začít se těšit na výlet dřív, než víme, jak se tam vlastně dostaneme. Tenhle kousek severozápadního Tádžikistánu se prostě snadno stane srdcovkou.
Před cestou jsme čerpali informace a inspiraci z mnoha zdrojů. Některé byly aktuální, některé méně. Snažíme se popsat a shrnout, jak jsme to viděli my v době naší návštěvy (červenec 2019), ovlivněni tím, co jsme zažili a koho potkali. Na něco jsme byli připraveni dobře, něco nás naopak překvapilo. Pomohly nám informace na internetu v češtině, angličtině a obrázky i v ruštině. Názvy mají vzhledem k přepisu z azbuky často více podob, tak uvádíme variantu, se kterou jsme se setkali nejčastěji, nebo která se dá nejlíp vyslovit :-).
Tady shrnujeme základní info, které Vás může před trekem zajímat, ke kterému přidáváme vlastní tipy a zkušenosti.
Celé vyprávění o naší cestě do Tádžikistánu (s malou exkurzí do Uzbekistánu) si můžete na pokračování přečíst v těchto článcích:
1. Z Pražského letiště až k Mutnému jezeru
2. Jezero Mutnoe, výstup na Zamok a přechod sedla Chimtarga
3. Údolí řeky Zindon a návrat do civilizace
Obsah:
Tip na desetidenní trek - náš itinerář
Hory, sedla, údolí, jezera - trocha zeměpisu
Fanské hory jsou propojením Zeravšanského a Hissarského horského hřbetu Pamiro-Altajské horské soustavy. Několik vrcholů devadesátikilometrového hřebene přesahuje hranici pěti tisíc metrů. Masivu kraluje nejvyšší Chimtarga (5487 m). Pětitisícovou výšku přesahují také Bodkhona (5138 m), Chapdara (5050 m), Malá a Velká Hansa, Zamok (5070 m), Mirali (5132 m) a Energia (5120 m).
Nejvyšší sedlo (4750 m) se jmenuje podle nejvyšší hory Chimtarga a pod její jižní stěnou jí dělí od vrcholu Energia. Sníh se tu drží do pozdního léta a bývá nejtěžší částí trekových okruhů. Často chozená jsou sedla Alaudin a Kazmok.
Chloubou Fanských hor jsou hlavně krásná jezera, v jejichž tyrkysové vodě se zrcadlí zasněžené hory. Některá jsou původu ledovcového, jiná vznikla díky závalům po častých zemětřeseních. Není překvapením, že jedna z oblíbených trekových tras se jmenuje Sedm jezer. Mezi nejdostupnější a místními nejnavštěvovanější patří veliký Iskanderkul, což je prý takový Tádžický Mácháč. Základnou vysokohorských výstupů bývá jezero Mutnoe (překládané jako blátivé), jehož krása tkví jinde než v modré barvě. Často navštěvovaná jsou také Kulikalon, Alaudin či Haft Kul. Nám nejvíc učarovalo Balšoe Allo.
Centrem oblasti je město Panjakent, odkud také vyjíždí většina dopravy do hor.
Počasí - teplé spodní prádlo i klobouk proti slunci
V Tádžikistánu vládne kontinentální klima s velkými rozdíly mezi létem a zimou. V horách, které ostatně zabírají většinu plochy Tádžikistánu, se přidávají ještě velké rozdíly mezi dnem a nocí. Ve vyšších kempech se hodí pořádný spacák a přes den oceníme ochranu proti nemilosrdnému horskému slunci.
Pro treky se nejvíce hodí období od června do září. Na začátku léta bývá v sedlech ještě hodně sněhu, což ztěžuje stoupání. Bude potřeba mít mačky, cepín a možná i nějaké jištění. Naopak výhodou je dostatek vody a rozkvetlé louky lahodící oku. Postupně se sedla stávají technicky jednoduššími přechody po suti a vody ubývá. Počasí během dne může být nestálé (to koneckonců kdykoliv, jsme v horách) a odpoledne se mohou stahovat bouřkové mraky, ze kterých občas i něco vypadne.
My zvolili začátek července (2019) a byli jsme maximálně spokojeni. Sezóna právě začínala a vzhledem k množství sněhu přes sedla téměř nikdo nechodil. S dostatečným vybavením (hlavně mačky a cepín na výstup pětitisícovky) jsme se po sněhu pohybovali raději než po rozsypané suti.
Vody bylo dost, občas i moc, když každý druhý večer nějaká spadla z nebe. Jezero Mutnoe jsme na první tři dny kempování měli sami pro sebe. Toho jsme si začali pořádně vážit až den před odchodem, kdy se okolí zaplnilo českými a ruskými stany.
Pro výstup na Zamok jsme měli štěstí. Běžně se chodí v lanovém družstvu slalom mezi labyrintem trhlin. Pro nás ještě zbyl prudký pás firnu (40°-50°) mezi skálou a rozpraskaným ledovcem, kterým jsme vylezli bez lana, jen s cepínem a mačkami. Naopak protější Chimtarga a Mirali schazovaly ze svých svahů laviny, které nás odradily od pokusu o výstup.
Před odletem - co zařídit ještě doma
Letenky a doprava
Nejčestěji s Aeroflotem přes Moskvu do Taškentu nebo s Turkish Airlines do Dušanbe. Osobně bych dala přednost Turkům, ale termínově i cenově se nám nakonec lépe hodil Aeroflot z Prahy do Taškentu. Letiště je i v Samarkandu, což může hodně zkrátit pozemní dopravu.
Moskevské Šeremeťjevo je největším letištěm v rusku a je potřeba s tím počítat při plánování času na přestup. Na to, že je Aeroflot domácí jsme pro nástup do obrovského letadla (následný výstup a zpožděný nástup do jiného, funkčního) byli nahnáni do autobusů místo klasických tubusů.
Víza
Tádžická turistická víza se dají zařídit online na www.evisa.tj za 50 USD. Už není potřeba jezdit s pasy, nebo je posílat, na ambasádu do Berlína. Pár dní po zaplacení přijde na uvedený e-mail pdf verze vašeho jednorázového turistického víza, platného 45 dní od uvedeného data vstupu do země. Vytištěné vízum orazítkují na hranicích spolu s pasem a při odchodu ze země seberou (pozor, papír v průběhu pobytu neztratit a ideálně ani nerozmočit).
Do Uzbekistánu mohou turisté z ČR pouze s platným pasem, ale pokud se zdrží déle jak tři pracovní dny (a méně než třicet dní), vztahuje se na Vás povinnost registrace. Tu automaticky provede jakékoliv ubytovací zařízení. Jsou i další možnosti, jak zaplatit registrační poplatek bez hotelu (ubytování v soukromí u přátel nebo ve stanu). Aktuální podmínky jsou na webu uzbeckého ministerstva zahraničních věcí, případně v češtině na MZV.
Pro trekking ve Fanských horách není žádný permit potřeba, i kdyby ho někdo chtěl. Na některých kempovištích chtějí pastevci/rangeři drobné poplatky za vstup do jejich revíru, ale před sezónou jsme se s nimi nesetkali.
Očkování
Kromě klasického tetanu a obou typů žloutenek se do Tádžikistánu doporučuje očkování proti břišnímu tyfu a případně další podle navštívených oblastí a plánovaných aktivit. Do velkých měst doporučují očkování proti meningokokovým nákazám, do odlehlých oblastí naopak proti vzteklině. S konkrétním očkováním i vybavením cestovní lékárničky poradí v očkovacím centru zaměřeném na cestovní medicínu.
Doprava po zemi
Stojíme před terminálem mezinárodního letiště, na nezakrytou hlavu svítí středoazijské slunce a začínáme se potit. Co dál? Jak se dostat do hor?
...Absolvovali jsme cestu přes Taškent - Samarkand a Panjakent, takže se věnujeme této variantě. Na ostatní možnosti jen vyčtené doporučení. Cesta z Dušanbe po zemi znamená několikahodinový přejezd vysokých hor po silnicích různé kvality a přes obávaný tunel Anzob
Začneme tím, že odmítneme všechny dotěrné taxikáře na letištních parkovištích a zamíříme k autobusové zastávce (spíše nalevo za parkovišti). Městské autobusy stojí 1200 UZS, což nejsou ani tři koruny. Letištní taxikáři počítají většinou v dolarech a v turistech vidí tlusté chodící peněženky. Když už bychom kvůli spěchu nebo noční hodině potřebovali taxi, je dobré ho aspoň vzít až mimo letištní areál a cenu si samozřejmě domluvit předem.
Z Taškentu do Samarkandu se dá jet vlakem nebo autobusem.
Vlak je o něco rychlejší, o dost pohodlnější a výrazně dražší. Většina spojů odjíždí z jižního nádraží (Južnyj Vakzal) a stojí od 100 000 sumů za třídu Standard, což jsou takové lepší České dráhy s 2+1 sedačkami v řadě a dostatkem místa na nohy. Cestou obchází prodejci občerstvení, ale takové sendviče bych si raději zkontrolovala, jestli už se v tom igelitu nepaří několik dní. V zásadě jezdí ranní a odpolední vlaky. Jízdní řády jsou poněkud zmateně na stránkách Uzbek Railways.
Levnější variantou je autobus, který stojí kolem 30 000 UZS. Jede něco přes čtyři hodiny, bývá dost plný a silnice i dálnice samá díry. Autobusový terminál je v Taškentu na jihu, nedaleko letiště. V Samarkandu odjíždí dálkové autobusy ze stanice u Ulugbekovy observatoře na severu města. Narozdíl od Taškentského terminálu je Samarkandská zastávka spíš venkovním tržištěm.
Mezi Samarkandem a Panjakentem leží státní hranice, takže přímá doprava neexistuje. Přechod Djartepo byl znovuotevřený teprve v roce 2018, po několika letech uzavření v důsledku neshod mezi oběma vládami.
Pro pěšího turistu je přechod celkem snadný, řidiči podstupují důkladnější kontrolu, která jim za časté přejezdy ani nestojí. Taxi nebo sdílená taxi staví z obou stran před první bariérou a územím nikoho mezi kontrolními stanovišti se přesouváme pěšky.
Z obou stran jedou k hranici taxi. My si v Samarkandu domluvili "neoficiální" taxi rovnou z nádraží, což nám v danou chvíli za 100 000 UZS ušetřilo spoustu času a únavného smlouvání. Navíc nám ukecaný řidič dal dobrý tip na ubytování v Samarkandu. Jinak jezdí hromadná doprava z centra (Registan) na stanici Kaftarxona na kraji města a odtud maršrutky až na hranici. Na Tádžické straně jezdí hlavně taxi. Cesta Djartepo - Panjakent nás oběma směry vyšla kolem 100 TJS. Nazpátek z hranice do Samarkandu jsme jali také za 100 tádžických somoní (kterých jsme se potřebovali zbavit) a to až do hotelu.
Obecně platí, že čas, jsou peníze. Máte-li čas a energii na smlouvání, případně sdílení vozu s dalšími cestovateli, pojedete později, ale levněji.
Základnou pro treky ve Fanských horách je město Panjakent. Dají se tu sehnat zásoby potravin (běžných, ne speciální sušené jídlo do hor), benzín do vařiče a doprava do hor.
Mezi nástupní místa do centrální části Fanských hor patří Artuch (vesnice a dál kemp Artuch Alplager), Sarvoda a Alaudin Camp Vertical nebo údolí Zindon. Další možnosti je oblast jezera Haft Kul a známý trek sedmi jezer v západní části Fanských hor. Většinou je potřeba si sehnat privátní dopravu terénním vozem.
Do vesnice, případně do kempu, Artuch jezdí i maršrutky (mimo jiné číslo 23). Nejlepší čas vyrazit je ráno od Panjakentského bazaru a ideálně sdílet náklady s dalšími cestovateli. Nám se podařilo sjednat si dopravu terénní maršrutkou až do Alplageru. Připojil se k nám jeden francouzský fotograf. Řidič si naúčtoval 150 somoni za nás tři a odjezd hned. Pojem "hned" jsme mu museli ještě vysvětlit a i tak každou chvíli někdo další nastupoval a vystupoval. Závěrečných 6 km z vesnice do Alplageru je opravdu jen pro terénní auta a i ta se kodrcají krokem. Každopádně jsme byli rádi za ušetření metrů po prašné silnici.
Cestu zpět do civilizace z údolí Zindon jsme jeli s místními a z města Ruknobod (rozcestí na hlavní silnici údolím Zeravshan) maršrutkou č. 23 za 10 somoni.
Finance, aneb jak se stát milionářem přechodem hranice
Obecně se do střední Asie doporučuje cestovat spíš s hotovostí, ideálně americkými dolary, ikdyž problém nejsou Eura ani Rubly. Bankomaty jsou jen ve velkých městech a to rozhodně ne na každém rohu a ještě nemusí být funkční.
V Tádžikistánu se platí Tádžickými Somoni (TJS). V létě 2019 jsme počítali přibližně 1 TJS = 2,5 CZK. Nebyl problém rozměnit na tržišti a za celkem slušný kurz. Někteří taxikáři, hlavně kolem hranic nebo na turistických trasách berou i dolary a to v kurzu, který si sami určí.
V Uzbekistánu platí Uzbecké sumy (UZS) a ze směnárny odcházíte s kapsami naditými štosy bankovek. Za korunu je jich asi čtyři stovky, za dolar skoro 9500. Mince už se prakticky nepoužívají a bankovky začínají na hodnotě 100 sum, se kterým už se prakticky nesetkáte. Zato dvoustovka je používaná prakticky pořád, protože jízdné v městské hromadné dopravě stojí 1200 sum.
Uzbecké sumy se dají za dolary vyměnit prakticky kdekoliv (letiště, směnárny, hotely). Také někteří taxikáři berou dolary.
Nečekaný problém se vyskytl, když jsme chtěli v Samarkandu vyměnit zbývající Tádžické Somoně za sumy. Směnárny ani banky je neberou a v národní bance se nám téměř vysmáli, že tohle v celém Uzbekistánu nevyměníme. "Zachránil" nás až vekslák na bazaru Siob, který bere všechno, ale o kurzech moc nesmlouvá. Postává pravidelně v rohu poblíž pítka u vchodu od mešity Bibi Chanom.
Jako v celé (nejen) střední Asii se o většině cen smlouvá, ikdyž ve větších obchodech bývají někdy i cenovky.
Ubytování
Možností je mnoho a záleží na preferencích cena vs. pohodlí. Spokojíme se s tou skromnější částí spektra - přespat, uložit věci, osprchovat se a pokud možno nic nechytit :-)
Podél celého treku se dá spát ve stanu a hlavně kolem jezer je místa dostatek. Může se stát, že dorazí něco jako ranger a bude žádat poplatky, ale my se s nimi nesetkali. Nocování a služby Alplageru Artuch a vertical kempu Alaudin jsme také nevyzkoušeli.
Cestou zpátky do civilizace jsme byli shodou pár náhod pozváni k místním na večeři a nocleh na podlaze, což nám dalo prima možnost nahlédnout do obyčejné domácnosti.
Dopředu jsme nerezervovali nic, jen jsme na internetu hledali tipy. V Panjakentu jsme se ubytovali před a po treku v různých hotelech, v Samarkandu jsme dostali překvapivě dobrý tip od taxikáře.
Hotel Zeravshan - třetí patro nedostavěného domu s kadeřnictvím v přízemí, v boční ulici jižně od hlavní, naproti dražšímu hotelu Sugd a supermarketu. Za dva jsme platili 170 TJS/ noc bez snídaně. Dalo se určitě sehnat za míň, ale po dvou dnech na cestě nebyla na smlouvání síla :-) Tekoucí sprcha a permanentně dostupná rychlovarná konvice a čaj ke štěstí stačily.
Hotel Bukhara jsme našli podle červené cedule viditelné z hlavní silnice. Plechová vrata v boční ulici označená nejsou. Za nimi je atrium se zahrádkou, fontánkou a příjemným chládkem. Pokoje jsou spíše palandové noclehárny, ale má i dvoulůžkový. Bydleli jsme oba za 140 TJS na noc i se snídaní, ikdyž "mistr hoteliér" při placení zkusil, že usmlouvaná cena je za jednoho. Hodně rychle to odvolal, když jsme se otočili na odchod. Se společnou sprchou a ne/tekoucí vodou to bylo poněkud horší.
V "rodinném guesthausu Optimist v Samarkandu jsme strávili dvě noci a klidně bychom se tam vrátili. Je poněkud mimo centrum a bez tipu od taxikáře bychom na něj asi nenarazili. Však to také byla první majitelova otázka, jak jsme ho jen našli. Díky tomu, že jsme byli jediní hosté, dostali jsme za oba cenu 120 000 UZS / noc s dobrou snídaní a pak ještě večeři na závěr. Majitel Iskandar je hodně ukecaný a dá se od něj dozvědět spousta zajímavostí, co se v turistických průvodcích nedočtete.
Jídelníček - tahle země není pro vegetariány :-)
Jídlo na trek si dobře naplánujte a do batohu nabalte tak, abyste nehladověli, ale ani se nezlomili pod jeho váhou. Speciální dehydrované dobroty si raději přivezte s sebou z domova. V kempech Artuch a Alaudin se údajně jde najíst, dokoupit základní zásoby a snad i kartuše do plynových vařičů, ale to jsme nevyzkoušeli.
V Panjakentu jde sehnat večeře v restauraci i nakoupit jídlo v samoobsluze nebo na bazaru. Typický kulatý chleba, který nechybí u žádného jídla, pirožky, zelenina, oříšky a milion druhů sladkostí. Rýže, mouka, základní potraviny a drogerie. S mléčnými výrobky a sýrem je to poněkud slabší. V horách sice potkáme krávy a ovce, ale protože v Tádžikistánu a Uzbekistánu je ale poměrně sucho, málo trávy a tím pádem i málo mléka. Navíc je mnohem jednodušší ovci rozkouskovat, napíchat na špejle a opéct na ohni, než se trápit se složitým zpracováním.
Významnou složkou Tádžické i Uzbecké kuchyně je maso, ať už jako šašlik nebo náplň nejrůznějších pirohů nebo taštiček nazývaných manty. Mezi typická jídla patří plov, založený na mase a rýži, lokálně obohacený o další složky. Nejčastěji se pije čaj - černý, zelený a hlavně slazený - cukrem nebo oranžovými sladkými krystaly. Tradičně se stoluje na zemi s jídlem prostřeným na koberci mezi dekami, na kterých se sedí. Taková delší večeře znamená pěkně zdřevěnělé nohy.
Tržiště jsou plná melounů, meruněk a hrozinek. Jídlo na trek tu jde rozhodně doplnit a zpestřit, ale výživný základ bych si přivezla z domova.
Na treku už platí, že kdo si to ukuchtí, to si také sní. To by bylo na samostatnou kapitolu. Počítejte s tím, že v nižších polohách je dost horko a netrvanlivé potraviny budou brzy na vyhození. Naopak při kempování na sněhu přemrzne kdeco.
Na úpravu vody jsme měli filtr i desinfekční tablety se stříbrem. Osobně se nebojím vody, co teče rovnou se sněhu nebo z potoka, kde nad sebou nepředpokládám ovčí bobky nebo oslí zdechlinu. Nepohyblivou vodu z jezer bych aspoň převařila, ale je na každém, jak odolná má střeva. Čím výš, tím je voda biologicky čistější, ale drobný kal v ledovcovém potůčku může skřípat mezi zuby. Vodu z roztaveného sněhu se doporučuje vylepšit aspoň občas nějakým ionťákem.
Co do batůžku?
"Co nemáš, nepotřebuješ" platí, ale pár věcí přeci jen doufáme, že nevyužijeme - třeba lékárnička. Balíme se na týden až dva v horách, kde se nemůžeme spolehnout na stánek s párky ani nejbližší autobusovou zastávku. Přesný počet dní pak ovlivní hlavně zásoby potravin a paliva na vaření. Každopádně náš batůžek bude na začátku pořádná svině, zvlášť když se chystáme zpestřit trek i nějakým výstupem.
Na spaní potřebujeme vlastní stan, co vydrží déšť, vítr i oboje najednou. V noci může být i pod nulou, takže pořádný spacák a karimatku. Vařit můžeme na plynu i benzínu. Výhodou prvního je váha a jednoduchá obsluha, ale musíme si dokoupit kartuše, se kterými nepřiletíme. My jsme vařili na benzínu, protože je jednodušší ho sehnat. Vařič je výkonný, jen je potřeba trochu víc přemýšlet nad logistikou vaření.
Půjdeme pěšinami, štěrkem i rozlámanou sutí, takže pevné boty jsou potřeba. Trekové hole přidají na stabilitě a odlehčí nejen kolenům. S výjimkou pozdního léta je v sedlech sníh, takže oceníme návleky přes boty a pravděpodobně i mačky. K přechodu stačily mačky a turistické hůlky, což neznamená, že za jiných podmínek na umrzlejším sněhu by nebyl potřeba cepín.
Pro výstup na pětitisícovku Zamok jsme použili mačky a turistické cepíny. Běžně se chodí v lanovém družstvu se vším vybavením na pohyb po ledovci. Nám se podařilo vychytat takové podmínky, že jsme podél úseku ledovcových trhlin vylezli přímo prudkým firnovým svahem podél skály a bez trhlin. Takové podmínky už za pár týdnů nemusely být a i tak jsme s sebou měli (byť poněkud odlehčené) vybavení pro pohyb na ledovci.
Oblečení je klasika do hor - ochrana proti žhavému slunci i proti zimě a dešti. Univerzální kousky, co zahřejí a rychle schnou. Náhradní ponožky, čepice i rukavice, přeci jen může být pořádná zima. Nezbytné jsou sluneční brýle a pokrývka hlavy.
Z nouzové výbavy lékárnička vybavená úměrně odlehlost a délce pobytu a také velikosti skupiny. Čelovka a nouzová folie pro každého je základ. Běžný "nesatelitní" telefon se v horách hodí jen na mapu nebo budík. Papírová mapa a buzola je fajn věc, která se nevybije. Na dobíjení baterek poslouží solární powerbanka, ale ještě bych to doma pořádně zvážila (a to doslova na gramy).
Tip na desetidenní trek - náš itinerář včetně cest a přesunů
Možností, jak naplánovat trek ve Fanských horách je nekonečně mnoho....Záleží, kolik máme času a na co si troufáme - a raději si netroufejme příliš - rezerva se vždycky hodí :-) Na treky bez výstupů by stačilo i méně, než dva týdny, při větších lezeckých ambicích bychom naopak potřebovali ještě víc času na lepší aklimatizaci a rezervu na počasí k tomu.
Vymysleli jsme si jedenáctidenní trek jednou z klasických tras zpestřený výstupem na nějakou z okolních pětitisícovek. Vyhlídnuté jsme měli celkem čtyři, včetně nejvyšší Chimtargy, s tím, že až na místě uvidíme, co nám podmínky, počasí a naše kondice dovolí. Reálně máme čas na jeden nebo dva výstupy. Na celý výlet máme 17 dní. Letenky krásně vychází na dva týdny plus víkendy a státní svátek jako bonus, navíc s odletem z Prahy a za rozumnou cenu.
...Možnosti výstupů jsou zobrazené na schematické mapce
Náš itinerář po jednotlivých dnech na trek beze spěchu a s časovou rezervou na aklimatizaci a případ špatného počasí:
(časy pochodu jsou hodně orientační, včetně všech přestávek a zdržení, co nás cestou potkaly)
den 1.
Odlet z Prahy a přestup v Moskvě.
den 2.
Přílet do Taškentu v ranních hodinách (kvůli zpoždění Aeroflotu ne tak brzkých), přesun vlakem do Samarkandu a další doprava taxíky přes hranici až do Panjakentu. Nákup benzínu a pár dobrot na místním bazaru.
den 3.
Ráno maršrutkou do Alplageru Artuch. Původně jsme počítali s trekem už z vesnice, tak díky ušetřenému času do večera dojdeme až k jezeru Dušacha místo plánovaného jezera Kulikalon.
Alplager Artuch (2150 m) - jezero Kulikalon (2830 m) - Jezero Dušacha (3000 m)
→ 8 km, ↑ 880 m, ↓ 50 m, 5 hodin, mapa
den 4.
Přechod sedla Alaudin (3860 m) k jezeru Alaudin (2800 m).
→ 6,5 km, ↑ 790 m, ↓ 1000 m, 6 hodin
mapa (Začátek je v místě, kde jsme stanovali. na vyšlapanou trasu jsme traverzovali tak nějak strání)
den 5.
Stoupání od jezera Alaudin k jezeru Mutnoe (3550 m), po třech dnech s těžkými batohy se projevuje únava
→ 6 km, ↑ 750 m, ↓ 0 m, 4 hodiny, mapa
den 6.
Odpočinkový den, aklimatizační výlet na začátek výstupu na Zamok.
→ 5 km, ↑500 m, ↓ 500 m,
den 7.
Výstup na Zamok (5070 m) od jezera Mutnoe a sestup zpět
→ 12 km, ↑1550 m, ↓ 1550 m, 7 hodin výstup + 4 hodiny sestup
start ve 4:15 ráno, návrat 15:30 s rezervou na odpolední bouřky.
mapa - tam, kde mapy značí studánku, jsme sice žádnou neviděli,
ale přibližně jde o místo, kde by se dalo kempovat při dvoudenním
výstupu a voda se rozpustí ze sněhu
den 8.
Odpočinek, vycházka směrem k sedlu Chimtarga.
den 9.
Přechod sedla Chimtarga (3750 m), výstup na Pik Energia zavrhujeme kvůli počasí a nedostatku energie
→ 7,5 km, ↑1250 m, ↓ 1000 m, 6 hodin výstup + 3 hodiny sestup, mapa - sestup ale přímo dolů sněhem, cesta se hodí na léto :-)
start 4:45 ráno, na sestupu je ze sněhu kaše.
den 10.
Sestup dolinou Zindon k jezeru Balšoe Allo (3150 m).
→ 5 km, ↑20 m, ↓ 600 m, 3,5 hodiny
mapa - č. 2 značí místo / kemp, kde odbočuje výstupová trasa na Mirali
den 11.
Výlet k jezeru Vierchnyj Allo (3400 m) a sestup k Maloe Allo (2410 m).
→ 12,5 km, ↑400 m, ↓ 1100 m, cca 3 hodiny výlet + 3,5 hodiny sestup
mapy: výlet k Vierchnyj Allo, sestup
den 12.
Sestup dolinou Zindon k soutok s řekou Archamaidan (1850 m), první civilizace a neplánovaný odjezd s domorodcem do Ruknobod. → 9 km, ↑850 m, ↓ 150 m, cca 4 hodiny
mapa pěšky - mezi body č. 2 a 3 jsme šli po druhém břehu, protože most (č. 2) zničila velká voda. Cesta pod bodem 3 moc nesedí, ale na fotomapě je vidět dobře.
den 13.
Odjezd maršrutkou do Panjakentu, prohlídka vykopávek starého Panjakentu, město, bazar, řeka.
den 14.
Přejezd hranice do Samarkandu, prohlídka města.
den 15.
Samarkand, památky, místní dobroty.
den 16.
Přesun do Taškentu.
den 17.
Odlet brzy ráno
Co jsme se ne/dočetli a pár tipů na závěr
Před odjezdem jsme měli určité představy a očekávání. Něco se vyplnilo, něco překvapilo. Informací je plný internet, ale pokec s místními přinese pohled na svět jejich očima a názory, které se do turistických průvodců nedostanou.
Tím, že jsme trekovali ještě před začátkem hlavní sezóny, kdy hromady sněhu odrazovaly od výstupů i přechodů sedel, nesetkali jsme se s žádnými velkými skupinami. Samotu v horách spíše oceníme a troufnu si říct, že hory byly čistější, než budou na konci sezóny. Občas jsme u jezer narazili na hromádku rezivějících konzerv a bombiček do vařičů. Za to bych hlavně agenturám měla chuť urazit ruce, ale naštěstí tam ještě s klienty nedorazili.
Čekali bychom ulice plné bzučících mopedů, ale Tádžici jezdí buď v autech (a to většinou na levný plyn, který je někdy v ulicích pořádně cítit) nebo na oslech. Oslík je stejně nejlepší teréňák - projde všude a místo ropy žere trávu.
V Uzbekistánu jezdí prakticky jedna značka aut - Daewoo respektive Chrysler, protože se tam vyrábí a na ostatní je uvalená dovozní daň (50%), že si je skoro nikdo nedovolí. Po pěti letech fabrika pochopila, že to všichni předělávají na plyn, tak začala slavně produkovat tovární verze na plyn, i tak je to řešeno ohromnou bombou v kufru. Johny se ptal, kolik stojí takový nejlevnější Chrysler, prý 20 tisíc USD. Hmmm, v evropě tak 12 tisíc, prima dovozní daň, "kde na to berete?" ... maká se v Rusku.
S prvními obydlími v horách přichází i mobilní pokrytí, ale infrastruktura elektrického proudu končí daleko pod horami. Místní pastevci, kteří tráví léto v jednoduchých obydlích, mají všichni poměrně moderní telefony, s obrovskou zvědavostí a závistí koukali na naší solární powerbanku a sondovali čto eto a skolko rublou.
V Samarkandu jsme potkali několik (několik denně) honosných svateb, kde nevěsta i všechny zúčastněné pečlivě skrývají normální středoazijsou barvu kůže pod makeupem odstínu evropské seveřanky. Svatební hostina musela stát ranec, kam se hrabou naše hogo fogo veselky :-) . No, a dokonce tam ve svatebním autoparku byl občas jeden ne-Chrysler.
Kultura hudebních popových klipů: Cestou v autobuse do Taškentu jsme byli nuceni shlédnout místní klipový pořad. Téma klipů je fakt ujetý, v principu mladý kladný hezoun trénuje MMA, po ulici jde nějaká kočka s mobilem, ten jí vezme týpek zloduch a uběgá s ním pryč jako o život. Mladý hezoun přeskočí zábradlí a po 5 minutách běhu tempem 2x Bolt s parkourem navrch ho dostihne, následuje menší bitka, kdy si zloduch na závěr nechá poslušně nakopat xicht z trojitý otočky. Mobil klaďas vrátí a ty pohledy z očí do očí s dotyčnou slečnou modelkou, to je fakt LOVE jako prase. Pak dostane do huby od týpka v MMA kleci, sebere se, protože do něj vstoupil vesmírný proud energie, a nandá to soupeři ve stylu JCV v Krvavém sportu. Pokračuje to LOVE scénou, kdy kulisu dělají šťastné babičky, učůrávající do plen nad tím, jak že se jim ti vnuci a vnučky povedli.
V Tadžikistánu je zakázané náboženství, teda minimálně Korán. Cca před dvěma lety (2017) přišel zákaz, přestal se vyučovat a jeho symboly se musely zlikvidovat, i v domácnostech. Říkal nám to mladý učitel, děsně chválil Evropu, že v ní to není problém... no uvidíme.
Tádžikistán je na dobré úrovni v technologii poskytování dat, všichni korporáti si dnes uvědomují, že poskytnout každému mobil a data je prima nástroj na jeho kontrolu a manipulaci, splachovací hajzl nemá oproti díře do země žádnou výhodu :-D . Znát to bylo na jejich zpovykanosti ohledně eko-bio jídla, u všeho, co utrhli na zahradě, kterou hnojí hovny a vším bordelem z žumpy, zdůraznili, že to je bez chemie a děsně bio. Mladík co nás hostil se ptal, jestli máme doma optický kabel, řekl jsem mu, že ani omylem.
Tádžici i Uzbeci jsou často přátelé, hlavně ti starší, z doby CCCP, tenkrát nebyla hranice, taková EU tak trochu. Bavili se jednotně rusky. Dneska je dělí hranice, která je hlídaná, prý Tádžikistán obchoduje s Afganistanem i v oblasti narkotik.
Infrastruktura - inženýrské sítě jsou z doby CCCP, od té doby na ně nikdo nesáhl a jsou v dezolátním stavu. V Samarkandu tekla voda dost random.
Horské slunce je nemilosrdné. Sluneční brýle jsou základ a klobouk dost pomůže. Při pohybu na sněhu ale chodíme po jednom velkém zrcadle a dávku UV záření tak dostanou i části, které nejsou zvyklé (taková brada spálená zespodu je paráda). Když to jde, tak lepší, než na sebe denně patlat vrstvy opalovacího krému, který se ve studeném potoce blbě smývá, je zakrýt co nejvíce kůže oblečením. Dlouhé rukávy a nohavice stíní a navíc se dají i namočit.
Stačí díra na tričku... :-)
I na aklimatizaci se hodí pomyslet. Ideálně ještě před výletem se potloukat někde vysoko (červené krvinky pak jako když najdeš), nebo aspoň zařadit do časového plánu nějaký ten den na odpočinek a přizpůsobení nadmořské výšce. Zejména pokud se chystáme i na pětitisícové výstupy. Nadmořskou výšku bude každý vnímat trochu jinak, ale obecné rady jako přizpůsobit tempo, poslouchat své tělo a dodržovat pitný režim se hodí všem. Nechceme jen protrápit trek s bolavou hlavou :-)
Radši v Tádžikistánu utraťte všechny Somoně. Na zpáteční cesta z Tádžikistánu do Uzbekistánu jsme si mysleli, že se zbývajících Somoní zbavíme snadno. Odmítli jsme taxikáře, co nabízel směnu v nesmyslném kurzu s tím, že kecá, jako všichni ostatní. Natáhnout nás sice chtěl, ale nekecal. Tádžické peníze v Uzbekistánu neberou. Až vekslák na bazaru a také dost nevýhodně, ale to už jsme věděli, že jinde nevyměníme.
Nám se ve Fanských horách líbilo moc a doufáme, že se tam podíváme znovu. Nějaké ty kopečky máme ještě vyhlídnuté a navíc příště přijedeme zkušenější :-)
Vám všem bychom rádi usnadnili plánování sdílením zkušeností z našeho výletu a budeme rádi, když se v komentářích podělíte o své nebo doplníte, na co jsme zapomněli.
Šťastnou cestu a v horách hlavně opatrně :-)